Nejlepší prezident

     Svého času jsem se zařekl, že nebudu psát o politice. Podle mého názoru neexistuje nic efemérnějšího než komentáře ke „žhavým“ politickým aktualitám, senzacím a skandálům – obvykle jsou zastaralé už v okamžiku, kdy je autor zveřejní a za pár dní (či dokonce hodin) po nich ani pes neštěkne. Jen ti největší z největších dovedli o tomto nevděčném tématu psát tak dobře, že se jejich díla dají číst ještě desítky let poté, co se jak ony události, tak jejich aktéři obrátili v prach a popel. Každé pravidlo však tu a tam snese výjimku a tak jsem se rozhodl své předsevzetí projednou porušit a zastavit se u otázky, která již několik měsíců poutá pozornost  naší veřejnosti a s ohledem na vývoj situace je téměř jisté, že přinejmenším do počátku roku 2013 ji ještě zaměstnávat bude. Jedná se samozřejmě o přímou volbu prezidenta.

     Spěchám vás uklidnit – nehodlám se tu zabývat dosavadními prezidentskými kandidáty a jejich přednostmi či nedostatky; to už učinila spousta jiných přede mnou a já k tomu nemám co objevného dodat. Když jsem se ale probíral tím panoptikem postav a postaviček,  napadlo mne, jaká je škoda, že Jára Cimrman nenapsal ještě pandán ke své hře „České nebe“; jenže pak jsem si řekl, že učinit naše potenciální prezidenty hrdiny divadelního kusu „České peklo“ by přece jen bylo nespravedlivé – nikoli vůči nim, nýbrž vůči peklu, protože aby se do něj člověk dostal, musí být jinačí formát. České peklo i nebe totiž mají ten společný rys, že tam nepřijmou jen tak každého. Pro naše kandidáty by úplně stačila hra s názvem „Český cirkus“, případně „Český blázinec“.

     Á propos: nějakou chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že nejlepším prezidentem by byl sám Jára Cimrman, suverénní vítěz ankety o největšího Čecha, jemuž bylo prvenství podle upřeno a přiřčeno Karlu IV. s průhlednou výmluvou, že Cimrman byl toliko fiktivní osobou. Záhy jsem si ale uvědomil, že je to omyl a že Cimrman (za předpokladu, že by se dožil dnešních dnů) by rozhodně nejvhodnějším uchazečem nebyl, právě naopak. Nevyhovoval by ne proto, že by nebyl dost kvalitní, ale proto, že by byl kvalitní až příliš. Jeho skvělý intelekt a silná osobnost by brzy způsobily masovou nevraživost mezi občany, neschopnými pochopit (natož ocenit) příčiny a dosah jeho skutků, jakož i otevřenou nenávist u politiků, trpících vedle něho oprávněným komplexem méněcennosti. Jenže když ne on, kdo jiný by tedy přicházel v úvahu, když ti opravdu dobří buď nemají zájem nebo jsou po smrti?! Těmito úvahami jsem si lámal hlavu, dokud mne jako blesk neosvítila myšlenka: vždyť takový člověk tu je! Pravda, jen jeden jediný, ale je. Jmenuje se Hliník a my ho známe jako toho Hliníka, který se odstěhoval do Humpolce.

     Zkusme se nad tím trochu zamyslet a nezbytně dojdeme k závěru, že vhodnějšího adepta bychom nenašli ani s onou příslovečnou lucernou. Vezměme to popořadě: mezi voliči je natolik populární, že by nečinilo žádný problém získat potřebných padesát tisíc podpisů. Pokud se jeho dosavadního života týká, nejsou známa žádná negativa, jež by ho jakkoli diskvalifikovala: ani náznak kolaborace s minulým režimem, konfliktu se zákonem, provinění vůči dobrým mravům a podobně; můžeme sice namítnout, že ani o jeho pozitivech není nic známo, to lze ale přičíst kandidátově mimořádné skromnosti. S ohledem na jeho zmíněnou všeobecnou oblibu by odpadla i předvolební kampaň, čímž by se zároveň ušetřily nemalé finanční prostředky. Po jeho vítězství (opačná možnost je prostě absurdní) by se nemusela konat tradiční přísaha, poněvadž morální kredit nové hlavy státu by ji učinil zbytečnou. V úřadě by si počínal tak rozvážně a moudře, že by úsloví o prezidentovi všech občanů poprvé nebylo planou floskulí, ale holou pravdou – svými kroky by nemohl vyvolat nespokojenost ani u toho nejzavilejšího odpůrce. Prosté voliče by si získal svým odporem k oficialitám: už žádné kladení věnců, vzpomínkové akty na to či ono, pokrytecké řečnění o věcech, které nikoho nezajímají; rovněž by se nekonaly novoroční projevy, jež lidé beztak nesledují, jsouce ještě ožralí po silvestru. Prezident by také neudílel žádná vyznamenání ani milosti; tím by už v zárodku potlačil případná podezření z nekalých korupčních praktik. Dále by nepodepisoval žádné zákony, které by mohly vyvolat rozladění obyvatelstva, jako například zvýšení daní či věku pro odchod do penze. Sympatie veřejnosti by rozhodně vyvolalo i jeho pojetí prezidentské funkce jako služby občanům a ne snadného zdroje vysokých příjmů; mzdu, jež by mu byla vyplácena, by totiž vůbec nečerpal a tak by po jeho odchodu do ústraní mohla být do poslední koruny vrácena státu.

     Jak vidíme, novému prezidentovi by nedělalo potíže získat si úctu běžných občanů – horší by to nejspíš zpočátku měl u profesionálních politiků, tradičně nedůvěřivých a obezřetných ke každému, koho nemají úplně pod kontrolou. Nepochybuji však, že díky svým ojedinělým vlastnostem a přístupu by i tuto nesnáz brzy překonal. Jen si to představme: jak by poslanci nemohli necítit vděčnost vůči prvnímu muži státu, když by po parlamentních volbách nikoho nepověřil sestavením vlády (a tím pádem ani nejmenoval žádné ministry), čímž by zabránil neschopným a zkorumpovaným jedincům řídit tuto zemi a sebe by zbavil trapné nutnosti tato individua později odvolávat. Dále by nevetoval žádné zákony, takže by v poslanecké sněmovně nemuseli marnit čas jejich opětovným schvalováním a akceschopnost zákonodárného sboru by se podstatně zrychlila. Své názory by si prezident důsledně nechával pro sebe; díky tomu by je politici nemuseli uvádět na pravou míru nebo s nimi dokonce polemizovat. Nejezdil by na žádné zahraniční cesty ani nepřijímal návštěvy z ciziny; jednak by se tím šetřila státní kasa a jednak by odpovědné činitele zbavil mnohých úvah, kdy a kde nám zase uřízne nějakou ostudu. Eurooptimisty by potěšil tím, že by nekritizoval směrnice a nařízení, přicházející z Bruselu. Europesimistům by naopak vyšel vstříc svou demonstrativní neúčastní na summitech EU; jasně by tak demonstroval, že jde o podniky zcela zbytečné a celý projekt že je odsouzen k bídné záhubě. A co je snad vůbec nejpodstatnější: tento prezident by se rozhodně nedožadoval posílení svých pravomocí s odvoláním na drtivé vítězství ve volbách – současně by se ale nijak nebránil snaze některých nezodpovědných individuí (a musíme bohužel přiznat, že  i takové na naší politické scéně nalezneme) odebrat mu i ty pravomoci, které by mu ještě zbyly. Zkrátka a dobře je nemožné, že by v této republice žil politik, který by takového prezidenta neobdivoval.

     Mohl bych dál a dál vyjmenovávat důvody, proč by právě občan Hliník byl tím nejlepším prezidentem, jakého kdy naše země měla, bylo by to však nošením dříví do lesa. Každý z vás na ně jistě přijde sám i bez mojí pomoci. Přesto mi nedá, abych se nezastavil ještě u jednoho argumentu v jeho prospěch. Sice jsem si ho nechal až na závěr, to ale neznamená, že ve srovnání s výše řečeným jde o něco bezvýznamného. Tak tomu v žádném případě není!

     Všem je dobře známo, že občan Hliník je zvyklý držet se v pozadí a vyhýbat se záři reflektorů. Je tudíž téměř jisté, že by po svém zvolení neúřadoval na Pražském hradě, nýbrž v domáckém prostředí svého humpoleckého příbytku, bez ochranky a personálu, na nějž by nebyl zvyklý a který by ho beztak jen vyváděl z míry. Díky tomu by konečně mohla být zrušena hradní stráž, vyhozeni všichni ti kancléři, tajemníci a sekretářky a takto uvolněné prostory využity ke smysluplnějším (kupříkladu komerčním) účelům. Na  Hradě by zůstala toliko jedna recepční, honorovaná minimální mzdou, jejíž jedinou pracovní náplní by bylo zvedat telefony a volající odbývat stereotypně opakovanou větou:

     „Pan prezident je stále nepřítomen!“

     Uznejte sami – nebyl by to prezident, jakého svět ještě neviděl?!

Fenomén Titanic - část 2

     Je na čase vrátit se k otázce, co způsobilo, že právě ztroskotání Titaniku se mezi všemi tragédiemi, k nimž na moři došlo, stalo v pravém slova smyslu fenoménem, jenž ani po stu létech neztratil nic na své síle a podmanivosti. Tomu ovšem nelze porozumět bez znalosti dobových souvislostí a společenské atmosféry.

     Evropu počátku 20. století, žijící v báječném omámení belle epoque, zcela ovládala představa neomezeného pokroku ve všech oblastech lidské činnosti, zejména v technice. Převratné změny, k nimž v uplynulých létech a desetiletích došlo – rozmach železnice, vynález lodního šroubu, telefonu, bezdrátové telegrafie, automobilu, ponorky, létajících strojů těžších vzduchu, využití elektřiny – se zdály dávat oprávněný podnět k domněnce, že lidstvo je již na dosah vytouženého cíle, tj. ovládnutí přírody, jež byla pokládána nikoli za sílu, jíž je třeba respektovat, nýbrž (v duchu filosofie Francise Bacona) za protivníka, jehož je nutno si podrobit. Snad nikde nebyla tato iluze všemocnosti a fascinace technickým pokrokem zjevnější než v mořeplavbě. Srovnáme-li běžnou řadovou loď z roku 1806 a bitevní loď H.M.S. Dreadnought, spuštěnou v roce 1906, zdráháme se uvěřit, že je od sebe dělilo pouhých sto let – vypadají, jako by každá byla z jiné planety. V civilní sféře to platilo neméně. Když se Charles Dickens vydal roku 1842 do Ameriky na palubě R.M.S. Britannia, první lodi budoucí Cunardovy flotily, hořekoval, že jeho kabina připomíná krabici, menší než postel už může být jen rakev a přikrývka je „jako sádrový obvaz“. Kdyby měl o 65 let později možnost plavit se na nejnovějších Cunardových zaoceánských parnících R.M.S. Lusitania nebo R.M.S. Mauretania, mluvil by nepochybně úplně jinak. Z „plovoucích rakví“ se totiž během pouhých několika desítek let staly plovoucí paláce.

     Cesta lodí tehdy samozřejmě byla jediným způsobem, jak se dostat z jednoho kontinentu na druhý a mezi společnostmi, zabývající se osobní dopravou, vládl tvrdý boj o zákazníky. Každá se snažila předstihnout své soupeře děj se co děj. A tak když Cunard Line vyrukovaly s Lusitanií a Mauretanií, bylo jasné, že jejich hlavní konkurent, White Star Line, na sebe s pádnou odpovědí nedá dlouho čekat. A tak se i stalo. Reakcí  byl projekt stavby tří parníků třídy Olympic (Olympic, Titanic a Gigantic, po potopení Titaniku přejmenovaný na Britannic); od možnosti trumfnout Cunardovy lodě co do rychlosti se upustilo ve prospěch větších rozměrů a luxusu. Jak víme, obojího se podařilo dosáhnout více než dostatečně.

     Už od roku 1912 se úporně udržuje přesvědčení, že Titanic byl největší lodí, jaká byla dosud postavena. Je to pravda jen zčásti – jak on, tak jeho starší sesterská loď totiž byly co do délky, šířky a ponoru identické - Titanic byl tedy jednou ze dvou největších lodí světa! White Star Line by si navíc z propagačního hlediska příliš nepomohla, kdyby upřednostňovala jeden parník téže třídy před druhým, neboť tím by odsuzovala Olympic k podřadnější roli té „menší“ lodi; logicky by pak o ní byl také menší zájem. Důkazem budiž reklamní plakát společnosti, na němž je vyobrazen plnou parou uhánějící kolos (bez udání jména, je však zřejmé, že jako vzor posloužil kreslíři Olympic) v sousedství dvoustěžňové plachetnice, jež se vedle něj takřka ztrácí. Na plakátu je (kromě jiného) následující text: „Triple-Screw R.M.S ‚Olympic‘ and ‚Titanic‘…The Largest Steamers on the World“ (tříšroubové R.M.S. „Olympic“ a Titanic“…největší parníky na světě). Obě lodi jsou si tu tedy postaveny naroveň. Jen na okraj: jsem přesvědčen, že právě obrázek na tomto plakátu posloužil Jamesi Cameronovi jako inspirace ke scéně z jeho slavného velkofilmu, v níž Titanic pluje těsně kolem jakési maličké loďky; vypadá to, jako by slon míjel mravence. Záběr měl bezpochyby zdůraznit obrovitost parníku, ve skutečnosti by však k takové situaci nikdy nemohlo dojít – Titanic by člun sfoukl s mořské hladiny jako peříčko…

     Vlastnictví největších lodí na světě bylo sice pro White Star Line výbornou reklamou, v praxi však s sebou přineslo i jiné, méně příjemné důsledky. Rozměry obou parníků byly totiž tak enormní, že měly problém vůbec se někam vejít a havárie přitahovaly jako magnet. Výraz „přitahovaly“ je možno chápat doslovně, neboť sací efekt, vyvolaný jejich hmotností a otáčením šroubů byl mimořádně silný – právě ten stál za již zmíněnou srážkou Olympiku s H.M.S. Hawke v září 1911, která křižníku zničila příď a zaoceánský parník na řadu týdnů vyřadila z provozu. Cosi velmi podobného se přihodilo i Titaniku. Když 10. dubna 1912 vyplouval ze Southamptonu na svou první (a poslední) cestu, málem se střetl s americkou osobní lodí New York, jíž na kotvišti neudrželo ani šest ocelových úvazných lan – ta s hromovým rachotem popraskala jako nitky a záď New Yorku se začala blížit k pomalu proplouvajícímu Titaniku. Kolize byla odvrácena jen díky pohotové reakci kapitána Smithe, jenž nařídil zastavit stroje, a odvážnému zásahu remorkéru, snažícího se odtáhnout americkou loď zpět k nábřeží; v okamžiku, kdy Titanic konečně proklouzl, jej od zádi New Yorku dělilo jen pár desítek centimetrů. Sousední Oceanic, patřící rovněž White Star Line, měl buď větší štěstí nebo pevnější lana – vlivem podtlaku, vyvolaného Titanikem, se sice celý naklonil, nakonec však zůstal na svém kotvišti (tato dramatická událost, pokládána mnoha svědky už v oné chvíli za špatné znamení, by se jistě skvěle vyjímala v Cameronově filmu, bohužel ji tam nenajdeme…).

     Dalším faktorem, jenž významně přispěl ke zrodu „fenoménu Titanic“, bylo přesvědčení o jeho údajné nepotopitelnosti. Je pravdou, že řada lidí si až do jeho zániku něco takového opravdu myslela; právě tak je ale skutečností, že ani jeho konstruktér ani stavitel ani žádný z oficiálních představitelů White Star Line nikdy nic podobného výslovně neprohlásili. Celý mýtus s největší pravděpodobností vznikl na základě textu v odborném časopisu Shipbuilder, který ve zvláštním čísle, věnovaném výhradně oběma parníkům třídy Olympic, v létě 1911 uvedl, že „po uzavření vodotěsných dveří se loď stává prakticky nepotopitelnou“. Této nešťastně formulované věty se vzápětí chytili novináři, odjakživa bažící po senzacích, a přání se tak rázem stalo otcem myšlenky.    

     Spojíme-li nyní dohromady střípky skládačky, s nimiž jsme se právě seznámili, odhalíme tím první ze dvou nejdůležitějších zdrojů, z nichž legenda jménem Titanic čerpala svou nesmrtelnost.

     Když se do světa rozlétla zpráva, že Titanic se při své první plavbě potopil po nárazu do ledovce, vyvolalo to na obou březích Atlantiku nepředstavitelné pozdvižení. Zděšeni a překvapeni byli všichni, dokonce i ti, kteří zkazky o nepotopitelném parníku odsuzovali jako rouhání a viděli v tom špatnou předzvěst. A každý se ptal, jak se to mohlo stát, jak mohla klesnout ke dnu loď, vydávaná a pokládaná za vzor pohodlí, spolehlivosti a moderního loďařského umění! V oněch prvních okamžicích téměř nikoho nenapadlo, že na vině mohou být i konstrukční nedostatky; lidé hledali příčinu katastrofy bezvýhradně v lidském selhání. Hlavním obětním beránkem se stal prezident White Star Line Joseph Bruce Ismay, jenž se v očích veřejnosti provinil jednak tím, že se (jak se tvrdilo) pokoutně vloudil do záchranného člunu, zatímco měl jako čestný muž a gentleman jít ke dnu spolu s lodí, jednak tím, že kvůli získání Modré stuhy údajně přemlouval kapitána, aby nařídil zvyšování rychlosti, ačkoli z došlých radiogramů bylo známo, že parník vplouvá do oblasti s výskytem ledových ker. Při následném vyšetřování sice vyšlo najevo, že Ismay Smithe k ničemu takovému nenutil (z konstrukčního hlediska by to ani nebylo možné, parníky třídy Olympic nebyly stavěny k závodům s Cunardovými „chrty“), cejch zbabělce mu však zůstal po celý zbytek života a on jistě nejednou litoval, že raději nezůstal na Titaniku… 

     Obviňování Ismaye, lodních důstojníků či jednotlivých členů posádky však nic nezměnilo na skutečnosti, kterou si většina lidí dříve či později začala uvědomovat: Titanic sice byl obrovský, krásný a úžasný, v žádném případě ale nebyl dokonalý a nezničitelný. Šlo pouze o další v nespočetné řadě plavidel, jež bylo sice delší, širší, vyšší a přepychovější než všechna předchozí (s výjimkou Olympiku), zato stejně křehké a zranitelné. Pochopení této skutečnosti způsobilo šok, který byl stejně hluboký jako účinek samotné zprávy o ztroskotání parníku; konec Titaniku se do kolektivního povědomí zapsal tak silně proto, že s sebou přinesl zhroucení iluze o neomezeném pokroku, o vítězství lidského důmyslu nad silami a zákony přírody. Původně se měl stát ztělesněním této iluze - namísto toho se změnil v symbol potrestané pýchy.

     Zastavme se nyní ještě u druhého hlavního důvodu, proč zkáza Titaniku překonala co do proslulosti všechna předchozí i následující neštěstí na moři.

     Je notoricky známo, že potopení chlouby společnosti White Star Line nepřežilo více než 1 500 lidí, což byl druhý nejvyšší počet mrtvých při ztroskotání jedné lodi v dosavadní historii (smutný primát drží dnes už také téměř zapomenutá tragédie amerického říčního kolesového parníku Sultana, při jehož explozi roku 1865 zahynulo přes 1 700 osob); tolik obětí muselo veřejností otřást neméně než zvěsti o osudu samotného Titaniku a podstatným dílem přispět k vytvoření legendy, zvláště v době, kdy jediným zdrojem informací byly noviny a nehody všeho druhu měly na lidskou představivost daleko větší účinek než dnes. Tehdy totiž byly (smím-li použít tento výraz) vzácnější, zatímco v současnosti jsme vinou televize nebo internetu každý den zavalováni  zprávami o tolika pohromách, že jsme z toho už úplně otupěli.

     Budiž, připusťme, že tomu tak opravdu bylo – nelze se ale zbavit dojmu, že kromě ohromení z množství utonulých tu působil ještě nějaký jiný, mocnější prvek (a nyní nemluvím o velikosti či údajné nepotopitelnosti lodi), jinak by Titanic byl časem odsunut do pozadí některou pozdější katastrofou s více oběťmi. To se však nestalo. Proč? Abychom na tuto otázku našli odpověď, je třeba uvědomit si dvě okolnosti. Tou první je, že rozhodující zde není, kolik ubožáků tenkrát zemřelo, nýbrž kdo ti mrtví byli! Seznam pasažérů je totiž do značné míry průřezem tehdejší společnosti a sociální hierarchie, počínaje zcela bezvýznamnými a všemi přehlíženými cestujícími třetí třídy a výkvětem high society ve třídě první konče. Najdeme tu vskutku zástupce každé třídy i stavu, od chudých emigrantů až po multimilionáře; neméně zajímavé ovšem je, kolik jich tu nenajdeme, protože rezervaci zrušilo 55 osob v čele s americkým finančním žralokem a faktickým majitelem White Star Line J. P. Morganem, pro něhož bylo připraveno vpravdě královské apartmá. Takový záchvat kolektivní jasnozřivosti (nebo jak to nazvat) jistě rovněž stojí za povšimnutí.

     Ani to však jako vysvětlení nepostačuje. Stejně pestrou lidskou směsici bychom našli na jiných lodích, klesnuvších ke dnu za dramatických okolností, a přesto ony lodě nedosáhly slávy Titaniku, třebaže se jí někdy blíží, jako v případě Cunardovy Lusitanie, torpédované 7. května 1915 na cestě z New Yorku do Liverpoolu německou ponorkou U-20, přičemž zahynulo 1 198 osob v čele s Alfredem Vanderbiltem (který o tři roky dříve unikl smrti na Titaniku, neboť i on na poslední chvíli změnil své rozhodnutí plout na něm do Ameriky; tentokrát ho jeho intuice bohužel zklamala). Hledaný klíč je ukryt v oné druhé okolnosti – jak dlouho se parník potápěl!

     Titanic se otřel o ledovec 14. dubna ve 23:40 a pod hladinu klesl 15. dubna ve 2:20. Jeho agónie tedy trvala 2 hodiny 40 minut, dost dlouho na to, aby se mohla stát čímsi na způsob klasické tragédie. Během oné doby měly rozličné lidské charaktery dostatek času a prostoru, aby se mohly projevit v plné nahotě, protože jen tváří v tvář smrti každý bez ohledu na bohatství a společenské postavení odhodí svou masku a ukáže se takový, jaký opravdu je. Odvaha i strach, obětavost i sobectví, nezištnost i zbabělost, rozhodnost i apatie, láska i egoismus – na tomto monumentálním výjevu nalezneme veškeré ctnosti a neřesti vedle sebe.  Jen za těchto unikátních podmínek mohla vzniknout a dochovat se svědectví o řadě scén, útržkovitých jako z kaleidoskopu a přece nesmírně výmluvných: paní Ida Strausová, jež odmítla nastoupit do člunu bez svého muže Isidora, s nímž prožila v manželství 40 let, a dala přednost smrti po jeho boku, Ismay, volící záchranu za cenu života v opovržení, konstruktér Thomas Andrews, nucený sledovat, jak se jeho pýcha noří do vod oceánu (rozhodnutím zůstat na palubě se do jisté míry vykoupil, protože pokud by přežil, dozajista by neunikl nepříjemným otázkám a trapnému vysvětlování), lahví whisky posilněný lodní šéfpekař Charles Joughin, který na Titaniku vydržel doslova do poslední vteřiny – když záď lodi, na níž se vyšplhal, zajela pod hladinu, prostě vkročil do vody a plaval nazdařbůh, až si všiml převráceného skládacího člunu, na němž pracně udržovalo rovnováhu asi 25 mužů, a přidržoval se ho, dokud je všechny nevysvobodil záchranný člun (Joughin je zářným příkladem pravdivosti rčení, že nad opilci bdí andělíček strážníček; bez zjevné újmy na zdraví totiž strávil půldruhé hodiny v ledové vodě, v níž lidé umírali během několika minut), slavný lodní orchestr, o němž snad ani není třeba nic bližšího říkat, a konečně samotné potápění parníku a jeho jednotlivé momenty, jež byly stejně děsivé jako fascinující… Zkrátka a dobře, Titanic by se nikdy nestal fenoménem, kdyby se potopil po 18 minutách jako Lusitania nebo po tři čtvrtě hodině jako Wilhelm Gustloff – to je na rozehrání antického dramatu příliš málo. K tomu potřeboval čas a toho se mu dostalo vrchovatě.

     Velikost Titaniku, pověsti o jeho nepotopitelnosti, lidé, kteří se na něm plavili, počet obětí a zejména dlouhá doba jeho umírání (neboť lodě umírají jako lidé – rychle a nečekaně, zvolna a v bolestech nebo klidně a důstojně) – všechny tyto jednotlivosti jsou jako kořeny, z nichž vyrostl mohutný strom legendy. A přece je tu ještě jiná její dimenze, kterou bychom neměli opomenout. Na Titanic lze pohlížet jako na mikrokosmos, archetypální symbol lidské populace, plující na své malé planetě vesmírem jako oceánem; v jistém slova smyslu jsme vlastně všichni pasažéry na Titaniku. Někdo cestuje v podpalubí, jiný v přepychu první třídy, všichni jsou plní naděje v budoucnost a přitom nikdo netuší, zda se někde v temnotách před přídí neskrývá ledovec…

     Budiž mi na závěr dovoleno připojit ještě můj zcela subjektivní pohled na Titanic, se kterým ne každý musí souhlasit. Pro mne jeho zánik představuje konec starého řádu, jenž se nám s odstupem času zdá být tak klidný, ba dokonce idylický - ne atentát v Sarajevu či vypuknutí první světové války o dva roky později, nýbrž potopení Titaniku tvořilo předěl a svět po něm už nikdy nebyl takový jako předtím.

Fenomén Titanic - část 1

      V noci ze 14. na 15. dubna 1992 se mi zdál velmi zvláštní sen.

      Plaval jsem pod vodou - ne jako potápěč a dýchacími přístroji, ale prostě jen tak - jako bych byl nějaká ryba. Voda byla temná a kalná a vznášely se v ní částečky zvířeného bahna. Nebylo téměř vůbec nic vidět.

     Pak jsem ale přece jen v hloubi pode mnou zahlédl matný obrys nějakého velkého předmětu. Přiblížil jsem se a poznal jsem, že je to loď. Začal jsem být zvědavý a pomyslel jsem si, že bych se na ni měl podívat blíž. Sotva mě to napadlo, ozval se odkudsi za mnou, jakoby za mými zády, hluboký mužský hlas, který řekl:
      "Neplavej tam, ta loď je plná mrtvol!"

     Já ale neposlechl.

     Doplaval jsem k lodi a zamířil dovnitř. A tehdy jsem zjistil, že hlas měl pravdu. Všude v chodbách a kajutách byla mrtvá těla mužů, žen a dětí - vznášela se tam a byla jich spousta. Hrozně jsem se vyděsil - a rázem jsem se probudil. Byl jsem celý zpocený a srdce jsem měl až v krku. Podíval jsem se na budík, který ukazoval tři čtvrti na dvě (ten čas si stále pamatuju). Po chvíli jsem se uklidnil a zase usnul.

     Ráno jsem měl onoho snu plnou hlavu, přehrával se mi v mysli pořád dokola. Během dne se mi však podařilo ho nějak potlačit a odpoledne jsem už na něj ani nevzpomněl. Když jsem přišel domů z práce, zapnul jsem si televizi. Právě vysílali pořad pro mládež, který se jmenoval „Studio Kontakt“. Moderátor zadal soutěžní otázku pro diváky, která zněla: co se stalo v noci ze 14. na 15. dubna 1912? V závěru pořadu prozradil odpověď: bylo právě 80. výročí potopení Titaniku! Okamžitě jsem si vybavil svůj noční zážitek…

     Dodnes si lámu hlavu otázkou, co měl onen podivný retrospektivní sen znamenat; odpověď neznám a nejspíš ani nikdy znát nebudu. Když bylo v roce 2002 devadesáté výročí katastrofy, čekal jsem, zda se to náhodou nebude opakovat. Nestalo se tak a zklamaný jsem z toho věru nebyl – v žádném případě bych to totiž neoznačil za příjemnou zkušenost. V onom roce 1992 se však zrodil můj zájem o Titanic, který trvá dodnes a jak to vypadá, vydrží mi až do konce života. Ponořil jsem se do literatury o slavné lodi, bohaté jak množstvím, tak zaměřením – od pochmurných předtuch a špatných znamení přes publikace, popisují parník spíše z technického hlediska, více či méně barvitá líčení samotného ztroskotání až po vyloženě konspirační spekulace, naznačující, že oné dubnové noci se nepotopil Titanic, nýbrž jeho sesterská loď Olympic, jejíž konstrukce byla po kolizi s křižníkem H.M.S. Hawke 20. září 1911 poškozena natolik vážně, že se majitelé místo příliš nákladné a dlouhé opravy rozhodli spáchat pojišťovací podvod, „přestrojit“ Olympic za Titanic (k tomu by postačily nevelké změny či úpravy, výměna některých součástí vybavení atd.) a nechat jej na předem domluveném místě „nešťastnou náhodou“ potopit - cestující i posádka by byli zachráněni loďmi, vyskytujícími se rovněž zcela „náhodně“ poblíž; pojišťovna by poté vyplatila příslušnou (nemalou) sumu, vlk by se nažral a koza zmizela na dně Atlantiku. Při všem tom pečlivém plánování došlo, jak už to bývá, k nepříjemné chybě: záchranná plavidla na smluveném místě nebyla (nebo z neznámých důvodů nezasáhla) a výsledkem byla tragédie, jíž všichni známe. Ponechávám na vaší úvaze, zda je tato hypotéza (řečeno s Nielsem Bohrem) dostatečně šílená, aby mohla být pravdivá; podle mne ano. Když už nic jiného, upozornila na určité pozoruhodné, dosud málo známé a uspokojivě nevysvětlené okolnosti, které příběh Titaniku provázejí.

     Všechny tyto aspekty zkázy luxusního zaoceánského parníku jsou bezesporu velmi zajímavé (nebo bláznivé, což se nutně nevylučuje) a v budoucnu se k některým z nich, jak doufám, vrátíme; dnes bych se však chtěl zaměřit na jinou otázku, která se mi jeví jako zásadní – proč se právě potopení Titaniku stalo takovou legendou?

     V dějinách mořeplavby bychom našli stovky a tisíce nehod, které si co do dramatičnosti a děsivosti s nešťastným parníkem nikterak nezadají, ba dokonce ho někdy i předčí. Mohutná silueta Titaniku je však téměř všechny zastínila. A tak se dnes už mnohem méně připomíná zánik zaoceánského plachetního parníku R.M.S. Atlantic (smutnou ironií osudu patřícího rovněž společnosti White Star Line), který 1. dubna 1873 při plavbě do přístavu Halifax v Novém Skotsku (šlo o neplánovanou odbočku z obvyklé trasy Liverpool - New York, neboť parník nutně potřeboval doplnit zásoby uhlí) ztratil v bouři orientaci a narazil na podmořské skalisko Marr’s Head, číhající pouhých 50 metrů od ostrova Meagher’s. Na jeho palubě se nacházelo 117 členů posádky a  835 cestujících. Záchranné čluny byly sice spuštěny, odneslo je však rozbouřené moře; když Atlantic klesl ke dnu, vzal s sebou 562 lidských životů. Nahlédneme-li do příslušných seznamů, zjistíme, že ze 189 dětí se zachránilo pouze jediné (!), zatímco členové posádky přežili téměř všichni, což je tristním svědectvím o jejich morálce a disciplíně. Vypráví se, že od té doby se na pobřeží ostrova zjevuje duch jakési ženy a mlčky hledí směrem k místu neštěstí…

     Jen o rok a půl později došlo ke zkáze dřevěného klipru Cospatrick, přepravujícího vystěhovalce z Anglie na Nový Zéland (44 příslušníků posádky a 433 cestujících, z toho 125 žen a 126 dětí). Sedmnáctého listopadu 1874, kdy se loď nacházela asi 400 mil jihozápadně od Mysu Dobré naděje, na ní vypukl požár, jenž trval tři dny a strávil ji téměř bezezbytku; ze všech 477 osob se záchrany dožilo pouze pět, dvě z nich však zemřely krátce poté. Výčet hrůz, odehrávajících se na palubě hořící plachetnice (a později ve dvou záchranných člunech, kde našlo útočiště jedenašedesát ubožáků), obsáhne snad vše, co si jen dokážeme představit: zoufalství, násilí, šílenství, bezvýchodnou volbu mezi smrtí uhořením, utonutím nebo sežráním žraloky, jimiž se okolní moře jen hemžilo, kanibalismus… Ne, o Cospatricku by se nedal natočit tklivý velkofilm jako o Titaniku a i kdyby se o to nějaký hollywoodský režisér pokusil a držel se při tom alespoň přibližně skutečnosti, stěží by našel diváky, kteří by se na to vydrželi koukat.

     Co do počtu obětí vůbec největší námořní tragédie se odehrála za druhé světové války, konkrétně 30. ledna 1945, kdy sovětská ponorka S-13 pod velením kapitána Alexandra Marineska torpédovala v Baltském moři německou  loď Wilhelm Gustloff. Toto plavidlo, pojmenované po zavražděném švýcarském nacistickém politikovi a patřící známé organizaci Kraft durch Freude (Radostí k síle), původně sloužilo k rekreačním plavbám pro znavené německé pracující; po vypuknutí války bylo využíváno k přepravě vojáků a jako plovoucí lazaret. Když už bylo jasné, že dny Třetí říše jsou sečteny a z Pobaltí a německého Východního Pruska houfně prchaly celé rodiny před postupující Rudou armádou, byl Wilhelm Gustloff znovu přeměněn v transportní loď, mající za úkol dopravit utečence z přístavu v Gdyni do Kielu. Kolik přesně se jich nalodilo, zřejmě už nikdy nebude známo; historikové určili jejich počet na přibližně 8 956 lidí. Přidáme-li k tomu ještě 173 mužů posádky, 1 080 vojáků a 373 vojenských pomocnic, zjistíme, že na loď, konstruovanou pro maximálně 1 880 cestujících,  se doslova namačkalo téměř 10 600 osob, což je neuvěřitelné číslo. Stejně nepochopitelná je absence elementární opatrnosti během plavby – Wilhelm Gustloff (jenž opustil přístav v Gdyni nedlouho po poledni 30. ledna) plul přímým kurzem a byl plně osvětlen, takže tvořil ideální terč. Sovětská ponorka S-13, číhající po celou dobu poblíž, si takovou příležitost také nenechala ujít a těsně po 21. hodině vypustila na loď torpéda. Tři z nich zasáhla ve 21:08 cíl a osud Wilhelma Gustloffa byl zpečetěn. Na palubě vypukla nepopsatelná panika; lidé běhali sem a tam, snažili se spustit záchranné čluny, skákali nebo padali do vody, jejíž teplota činila pouhé čtyři stupně (pro srovnání: při potopení Titaniku měla voda teplotu –2 stupně) a umírali na teplotní šok. Necelých 50 minut po zásahu klesl Wilhelm Gustloff ke dnu; zachránit se podařilo pouze 1 251 trosečníků, potopení lodi tedy nepřežilo více než 9 330 lidí (z toho na 3 000 dětí!). K dovršení zkázy přispělo i neblahé rozhodnutí kapitána křižníku Admiral Hipper, rovněž převážejícího 1 500 uprchlíků – ten nejenže odmítl pasažérům torpédované lodi pomoci, ale dokonce proplul přímo skrze shluk tonoucích a šrouby křižníku mnohé z nich rozsekaly! Kapitánovo zarážející počínání lze vysvětlit jen obavou, že když Admiral Hipper zastaví a začne trosečníky zachraňovat, stane se sám cílem nepřátelské ponorky. Je to sice chování vysvětlitelné, leč stěží ospravedlnitelné – kdyby takto uvažovali i velitelé plavidel, která se na záchranných operacích podílela, nepřežil by z Wilhelma Gustloffa zřejmě vůbec nikdo.

     Zamysleme se nyní krátce nad důvody, proč se potopení Wilhelma Gustloffa nestalo – na rozdíl od potopení Titaniku - nejproslulejším námořním neštěstím v dějinách. Mohli bychom se domnívat, že za války, kdy na souši i na moři umírali lidé po statisících a milionech, unikla tato událost pozornosti. Tak tomu ovšem nebylo – tragédie německé lodi byla i na válečná měřítka příliš výjimečná. Však také později probíhalo vyšetřování, mající za úkol určit, zda se kapitán ponorky S-13 nedopustil zločinu proti lidskosti. Nakonec byl shledán nevinným s odůvodněním, že německá loď měla status válečného plavidla a na její palubě se nacházely protiletadlové kanóny. Přesto se nelze zbavit pocitu, že tento verdikt je sporný a spíše formální a jeho hlavním cílem bylo zbavit Marineska potupného renomé válečného zločince, ani ne tak pro jeho osobní kvality (ve skutečnosti to byl vyhlášený kverulant a ochlasta), jako spíš proto, že patřil k vítězné straně. Jinak řečeno nebylo možno připustit, aby si světová veřejnost byť jen na okamžik myslela, že Sovětský Svaz, mocnost, která vyhrála válku, mohla spáchat zločin, rovnající se hrůzností nacistickým zvěrstvům, i kdyby šlo o ojedinělý exces morálně pokleslého individua. S tím souvisí i okolnost, že šlo o německou loď, převážející (zejména) německé uprchlíky, přičemž bylo zcela lhostejné, že se jednalo o civilisty (zpravidla ženy a děti), kteří se ničeho zlého nedopustili; byli to zkrátka příslušníci poraženého národa. Právě to jsou podle mého mínění hlavní příčiny, proč kolem zániku Wilhelma Gustloffa zavládlo tak tvrdošíjné a poněkud spiklenecké mlčení a každá zmínka o něm byla důsledně cenzurována či potlačována – byl to zčásti stud, zčásti špatné svědomí….

Neveselo truchlivo...

          Známe je všichni. Obránce kohokoli a čekoholi před kýmkoli a čímkoli; plamenné zastánce práv těch i oněch. Nelze je přehlédnout. Nelze je přeslechnout. Najdete je všude: otevřete noviny – a jsou tam. Zapnete televizi – a už na vás odněkud vykukují. Podíváte se na internet – a co byste řekli? No samozřejmě…. Není to způsobeno tím, že by jich bylo takové množství; vlastně jich je docela málo, tento handicap však skvěle vyvažují schopností na sebe upozornit, přesně podle přísloví, že malý ratlík vždycky nejvíc ňafá. A co všichni tito lidé dělají? Požadují, prosazují, určují, nabádají, varují, kárají, pranýřují, odhalují, odmítají, zavrhují, odsuzují… Jsou plní zápalu pro věc, jíž se upsali, odhodlaní, nekompromisní – mohl bych ještě dlouho jmenovat, jací jsou a co mají a nejspíš bych si na spoustu vlastností nevzpomněl, kdybych však měl namátkou uvést jednu jedinou vlastnost, která jim chybí, přišel bych na ni okamžitě.

     Nemají smysl pro humor.

     Na jednu stranu se není čemu divit – všichni tito zvěstovatelé lepších zítřků jsou totiž vzdálenými potomky středověkých kazatelů, vychrtlých nemytých asketů s horečnatě planoucími zraky, kteří se vyskytovali po celé Evropě a dštili oheň a síru na zkažené lidstvo, prolezlé neřádstvem, jež je odsouzeno k bídné záhubě, pokud se zavčasu nezřekne hříšného života, neobrátí své kroky na cestu pravou a tak v hodině dvanácté nezachrání své duše před věčným zatracením. Jejich novodobí následovníci se jim v mnohém podobají – oči jim hoří stejným ponurým žárem a ústa vykřikují podobně děsivá slova a pochmurné předpovědi; jedním dechem je však nutno dodat, že se od nich také liší, a to hned v několika ohledech: nejsou nemytí (o vychrtlosti nemluvě), k hlásání svých vizí využívají nejmodernějších prostředků, jaké skýtá technika atd., to jsou ale povrchní rozdíly a marginálie. Daleko významnější odlišnost tkví ve skutečnosti, že zatímco středověcí chiliasté, žijící v epoše, zformované a prodchnuté křesťanstvím, věřili od prvního do posledního v jednu jedinou „věc“, totiž v Boha, dnešní apokalyptikové, bloumající v šedém světě, zbaveném zbožnosti a posvátnosti, věří v tisíc různých věcí: jeden v globální oteplování, druhý v útok mimozemšťanů, třetí ve všeobecnou toleranci, čtvrtý v návrat k přírodě, pátý v blahodárné poslání vědy… Hrozba zatracením pro ty, kdo budou vzdorovat nadiktované formě spásy, sice zůstala, byla však rovněž přizpůsobena novým podmínkám – kdysi šlo především o trest posmrtný, nyní se má odehrát již zaživa, na této zemi (eventuálně v lodích sadistických vetřelců z kosmu). A lidé se dnes bojí všech těch moderních strašáků stejně intenzivně jako se kdysi báli očistce a rejdů Satanových.

     Abych nebyl obviněn z nedostatku objektivity, musím přiznat, že i napravovatelé světa často dávají najevo cosi, co se podobá veselosti. Jejich veselost je však ve skutečnosti  zlomyslným výsměchem a zdánlivá dobromyslnost je křečovitá a plná zášti – obojí je navíc adresováno výhradně těm, kdo smýšlejí jinak než oni. Sebe i své učení berou smrtelně vážně a nutí k tomu i všechny ostatní. To je ovšem zásadní chyba, neboť tím zároveň ukazují, jak vnitřně prázdné jejich teze jsou. Je-li nějaký světový názor skutečně pevný, nepotřebuje se v žádném případě uzavírat před humorem - měl by jej naopak vyhledávat a používat jako prubířský kámen své pravdivosti, neboť bezelstná veselost je nástroj ostřejší než skalpel a nic falešného před ním neobstojí. Můžete celé roky pracně vytvářet obraz apokalypsy, malovat posluchačům budoucnost těmi nejčernějšími barvami, přesvědčovat je tak dlouho až vám konečně uvěří – a pak se jednoho dne do tísnivého ticha nečekaně ozve čísi jiskřivý smích a celá ta důmyslná stavba se v okamžiku rozpadne v prach jako zlomená kletba nějakého černokněžníka. Proč? Protože nebyla skutečná. Byl to jen bohapustý klam, iluze, jíž chybělo to nejdůležitější – pravda.

     Existuje ještě jiná věc, která mi na oněch samozvaných šiřitelích strachu vadí a je stejně znepokojivá jako absence humoru. Budete-li je sledovat a poslouchat alespoň trochu pozorně, záhy si uvědomíte, že po svých následovnících požadují, aby se řídili pravidly, jež sami odmítají dodržovat s nedůtklivostí až hysterickou. Vezměme si například zmíněné zastánce všeobecné tolerance – ručím vám za to, že nikde na světě nenajdete netolerantnější osoby. Neuznávají žádné názory a představy kromě svých vlastních a běda tomu, kdo je slepě nenásleduje a odváží se samostatně myslet a jednat – takový pošetilec je okamžitě vyobcován ze společenství a pronásledován s děsivou urputností. Nikdy jim nevysvětlíte, že i tolerance – tak jako všechno ostatní – má svoje hranice; musí je mít, jinak ztratí veškerý představitelný obsah a rozplyne se do beztvaré nicoty. Chceme-li něco tolerovat, je třeba zároveň říci, co rozhodně tolerovat nebudeme, a musíme to říci zcela upřímně a otevřeně. Ba co víc, sami se musíme chovat v souladu s nároky, které uplatňujeme vůči ostatním, jinak nejsme nic víc než pokrytci a podvodníci.

     Ano, náprava světa je bezesporu vážná záležitost. Já jsem ale přesvědčen, že právě ty opravdu vážné záležitosti se nemají dělat s obavami a z donucení, nýbrž vesele, s nadějí a zejména s dobrým srdcem – z pouhého negativismu nikdy nic pozitivního nevyroste. Strach  se nemůže proměnit v lásku, nanejvýš tak v apatii nebo nenávist. Právě tak byste mohli tvrdit, že když čertům oblečete bílé košilky a nalepíte jim na záda křidýlka, stane se z pekla ráj. To ale novodobí kazatelé, zaslepení pocitem vlastní moci a důležitosti, nechápou a stále dokola nás straší větou, která v různých obměnách zazněla v dějinách už nesčetněkrát: lidstvo se ocitlo ve smrtící bažině a pouze oni jsou povoláni, aby ho z ní stůj co stůj vytáhli. Jsou různé způsoby, jak člověku pomoci z bažiny, oni si však zvolili ten nejméně vhodný: tahají ho ven za vlasy a jediným důsledkem bude, že mu utrhnou hlavu.

     Nemějte tedy obavu, že nedokážete rozpoznat falešné proroky. Poznáte je docela snadno – neumí se smát sami sobě.

    

    

    

Ztracený den

     „Amici, diem perdidi“, říkal prý římský císař Titus Flavius vždy, když v onom dni nevykonal žádný dobrý skutek. „Přátelé, ztratil jsem den“. Díky tomu vstoupil do dějin jako dobrý a spravedlivý panovník a vzpomínka na jeho šlechetnost zůstala potomkům zachována nejen v literatuře, ale i v hudbě – právě při pražské premiéře Mozartovy korunovační opery La Clemenza di Tito (Laskavost Titova) roku 1791 vyřkla císařovna Marie Ludovika větu „Porcheria tedesca“ (Německé svinstvo), čímž se také zapsala do historie, avšak poněkud jinak než Titus.

     Mne tato císařova pravidelná dobročinnost vždy trochu uváděla do rozpaků. Představoval jsem si, jak  ráno usedá ve své pracovně a jeho tajemník mu na dotaz „Tak co nás dnes čeká?“ odpovídá: „Máme nabitý program, césare. V devět přehlídka pretoriánské gardy, v jedenáct projev v senátu, pak oběd, ve dvě odpoledne vykonat dobrý skutek, ve tři přijetí tvého bratra Domiciana…“ A tu ho císař přerušuje slovy: „Ne ne, tu audienci přesuneme na jindy; včera jsem totiž ztratil den, neučinil jsem žádný dobrý skutek, tak dnes musím vykonat dva!“

     Nejspíš to takto neprobíhalo, v každém případě to však u mě vyvolávalo dojem, že konání dobra v Titově pojetí bylo stejně rutinní jako vydávání ediktů či schvalování rozsudků. Dnešní člověk, nemající panovnických starostí, by se pleskl dlaní do čela a zvolal: „Bože, zapomněl jsem koupit housky!“ – Titus se pleskl dlaní do čela a vykřikl: „Bohové, zapomněl jsem udělat dobrý skutek!“ Nejsem si jist, zda právě takto automatizovaný způsob dobročinnosti je ten správný, ba co víc, zda má vůbec s dobrem ještě něco společného.

     Před více než sto léty napsal Gilbert Keith Chesterton, že starobylé ctnosti zešílely, protože byly od sebe odděleny a teď se světem potloukají osamoceně. Od té doby však došlo k jisté změně: ctnosti sice zůstaly dál šílené, zato se jich – jako každého blázna – ujaly instituce, aby na ně dohlížely. Snad to měl být důkaz pokroku; ve skutečnosti ale došlo k jejich ještě důkladnější vzájemné izolaci. Každá dostala svou vlastní celu, sice útulnou a komfortní, ale striktně oddělenou ode všech ostatních, aby s nimi mohli dozorci nakládat podle svých vlastních libovůlí a představ. Stát se institucí však zároveň často znamená ztratit lidský rozměr. A tak dnes můžeme na ulicích co chvíli potkat osoby, jež oslovují kolemjdoucí a snaží se od nich získat finanční příspěvek tu na jednu, tu na jinou prý bohulibou a prospěšnou věc. A lidé přispívají, majíce neblahý pocit, že kdyby odmítli, dopustili by se něčeho špatného (nebo by přinejmenším nevykonali nic dobrého). To je důsledek pověry, která je v naší společnosti zakořeněna už velmi dlouho, totiž že dobročinnost musí být tak či onak spojena s penězi, s jejich přesunem od někoho k někomu, a že dobro je jen to, co lze zaplatit. Je to jakási sekularizovaná forma středověkých odpustků: tehdy věřící platili, aby jim byly umazány hříchy a zkrácena doba pobytu v očistci, dnes občané sahají do peněženek, doufajíce, že se sami před sebou budou cítit lepšími, když přispějí na to, aby se i jiní cítili lépe, třebaže většinou nemají ani tušení, zda tomu opravdu tak bude. Říkám si, že až takový průměrný dobrodinec skoná, předstoupí jeho duše před Boha a na známou otázku: „Co jsi, člověče, učinil se svým životem?“, hrdě odvětí: „Vykonal jsem čtyři sta padesát dobrých skutků!“ „A jakých?“ zeptá se Bůh. „Dal jsem peníze na to, na to a taky na tamto…“, prohlásí duše. „Ale já nechci vědět, kolikrát v životě jsi otevřel peněženku“, zavrtí hlavou Bůh. „Zajímá mě, co jsi kdy učinil dobrého.“ A duše bude bezradně stát a zírat na Všemohoucího jako tele.

     Dalším velmi rozšířeným omylem, spojeným s dobročinností, je, že vykonat dobrý skutek znamená udělat někomu radost. Tu a tam to snad je i pravda, stěží však najdete jinou oblast lidského snažení, kde by byl výsledek tak nejistý. Můžete notorickému alkoholikovi koupit láhev vodky a zaručeně ho tím potěšíte, stěží to však lze nazvat dobrým skutkem. Tím by se vaše jednání stalo v okamžiku, kdy byste mu místo vodky zaplatili protialkoholní léčení, přestože tím byste ho pravděpodobně nepotěšili vůbec. Vaše jednání by docenil až po létech – pokud by ovšem v sobě našel dostatek vůle a sebekázně, aby léčení absolvoval a přestal pít. Na počátku skutečného dobrého skutku se tedy rozhodně nemusíme setkat jen s pozitivními emocemi (často je tomu právě naopak); takový čin také dalece přesahuje efekt pouhé krátkodobé a pomíjivé radosti – je to spíše příležitost, nabídka, jíž se člověk buď chopí a využije jí nebo ji zahodí, ať už proto, že neví, jak s ní naložit, nebo proto, že ji zkrátka nepozná. Tak či tak vyžaduje aktivitu – lhostejno zda fyzickou nebo duševní – a to nejen u příjemce, nýbrž i u dárce.

     A tím se dostáváme k třetí nepravdivé domněnce, totiž že u dobrého skutku je důležitá a pozornosti hodná pouze osoba, na níž je směřován, zatímco o pohnutky člověka, který jej koná, není třeba se vůbec zajímat, neboť už z faktu, že něco takového učinil, je zjevné, že to musí být bytost veskrze šlechetná. Větší mýlky se snad ani nelze dopustit. Právě „konatelům“ dobrých skutků a jejich motivům je třeba věnovat mimořádný zájem – je to totiž klíčové vodítko, umožňující rozeznat, co dobrý skutek je a co není.

     Když sledujeme přehled podnětů, jenž lidi vedou ke konání toho, co se obecně považuje za dobré skutky, záhy zjistíme, že řadu z nich (ne-li většinu) lze sotva označit za chvályhodnou:  strach (ať už z pekla nebo mínění okolí), špatné svědomí, snahu upoutat na sebe pozornost, vyniknout a  proslavit se (nebo se na výsluní udržet), přizpůsobit se panující módě nebo léčení nějakého skrytého komplexu. A můžeme se oprávněně ptát: jakou váhu mají dobré skutky, konané z nedobrých příčin? Vždyť existuje-li na světě něco horšího než ryzí neřest, je to falešná ctnost. Od zkaženého člověka můžeme čekat zkažené činy, zatímco od pokrytce můžeme čekat cokoli.

     Co tedy vlastně je dobrý skutek?

     Opravdový dobrý skutek je buď subtilní a letmý jako mávnutí křídel kolibříka nebo gigantický a ohromující jako úder blesku. Prvního si ani nepovšimneme nebo na něj ihned a navždy zapomeneme, přičemž si vůbec nejsme vědomi, co jsme udělali; druhý nás přiměje vhodit na misku vah doslova vše: majetek, zdraví i život. Společnou mají okolnost, že je konáme spontánně, bez jakýchkoli ambicí a mudrování a právě v takových okamžicích se ukáže, jací opravdu jsme. Ne vždy při tom nutně musíme učinit někoho šťastným nebo změnit jeho osud – úplně stačí, že pokaždé změníme svůj osud tím, že překonáme sami sebe. Vykonat takový skutek je jako učinit zázrak, při němž nám Bůh na kratičký okamžik propůjčuje svoji moc; to je velké privilegium a jako všechny zázraky nevychází z rozumu, nýbrž ze srdce. Kdo tohle dokáže, může předstoupit před Nejvyššího bez obav, protože ve zkoušce obstál.

     Nepřemýšlejte tedy nad ztracenými dny – lehce se vám může stát, že při jejich počítání ztratíte celý život.

    

    

Oči

  „Jano, všimla sis toho chlápka?“, zeptal se Pavel manželky, když se vrátili domů z nákupu.
  „Jakého chlápka? A kde?“, oplatila mu jeho žena rovněž otázkou – vlastně dvěma otázkami.
  „No ve městě. Na ulici u toho krámu s botami.“
  „Nikoho jsem si nevšimla“, řekla Jana.
  „To není možné. Přece jsi ho nemohla jen tak přehlédnout!“
  „Asi jsem se zrovna koukala do výlohy.“
  „Nojo, to jsi celá ty. Pořád máš hlavu zabořenou v nějaké výloze. Mohl by kolem tebe přejít medvěd a ty bys to taky nepostřehla“, zabručel Pavel.
  „Víš co, radši s tím rejpáním přestaň“, odsekla Jana. „Kdybych panu spisovateli nekoupila boty, šaty a jídlo, chodil by bos a nahý dokud by neumřel hlady.“
  Pavel na to nijak nereagoval a jeho manželka tedy usoudila, že tohle téma už je uzavřené. Radovala se ale předčasně.
  „Takže ty jsi ho opravdu neviděla?“, otázal se jí znovu u večeře.
  „Už mi ale začínáš lézt na nervy“, prohlásila. „Co pořád máš s tím člověkem? Ty ho snad odněkud znáš?“
  „Neznám. Nemám tušení, kdo to byl“, řekl Pavel.
  „Aha. A on ti něco udělal?“
  „Udělal, udělal…jak se to vezme. Zíral na mě.“
  „Třeba ses mu líbil“, řekla Jana a zasmála se. Manžel však její veselí zjevně nesdílel.
  „To nebyl jen tak obyčejný pohled. Víš, jak se ve starých románech občas píše, že hlavní hrdina někoho probodl očima? Nikdy jsem si to neuměl představit. A dneska jsem to zažil na vlastní kůži.“
  „Tak si tě asi s někým spletl. Jak vlastně vypadal?“
  „Úplně normálně. Obyčejně. Pomenší, tmavovlasý, statný, možná trochu při těle…ani bych ho nezaregistroval, nebýt těch jeho očí. Vím přesně, že byly hnědé. A jak na mě upřeně civěl…ten pocit se nedá popsat. Měl jsem husí kůži po celém těle.“
  „A řekl něco?“
  „Ne. Jen se tak pousmál. A pak se zadíval jinam, prošel kolem mě a zmizel mezi lidmi.“
  Nastalo chvilkové ticho, rušené jen cinkáním příborů.
  „Možná to byl někdo z tvých čtenářů. Mohl tě přece poznat podle fotky, co míváš na obalu svých knih“, prohlásila Jana.
  „Možná“, řekl Pavel neutrálním tónem.
  „Taky to mohl být nějaký blázen. Svět je plný cvoků. Anebo zloděj. Vyhlídne si oběť, okoukne si, kde bydlí, jaké má auto a pak ten dotyčný přijde jednoho dne domů a najde byt úplně vybílený. Pokud budeš sám doma, tak se tu radši pořádně zamykej. Víš, že když jsi zabraný do psaní, nevnímáš nic kolem sebe. Mohl by ti ukrást i stůl a židli pod zadkem a ty bys to ani nezjistil. Posloucháš vůbec, co ti říkám?“
  Poslední větu Jana pronesla poté, co zvedla oči od talíře a pohlédla na manžela. Držel v rukách příbor, ale nejedl, jen nepřítomně hleděl kamsi do desky stolu. Vypadal jako svoje vlastní vosková socha. Teprve když jeho žena rázně zaťukala nožem o talíř, probral se s trhnutím ze zadumání.
  „Co? Cože?“, zakoktal.
  „Nic. A dojez tu večeři, než ji budeš mít jako led“, odpověděla manželka.


- - - - - -


  Pavel byl dobrý spisovatel. Ne sice tak, jak si sám o sobě myslel, ale dost na to, aby všechny své knihy bez větších problémů prodal. Občas se před přáteli chlubil, že patří k těm málo autorům, kteří se psaním uživí; nebyli si sice úplně jistí, zda je to pravda, předstírali však, že mu věří. V každém případě ani on ani jeho žena zjevně nouzí netrpěli.
  Každý správný spisovatel by měl mít nějakou zvláštnost – tou Pavlovou byla okolnost, že zatvrzele odmítal psát nejen na počítači, ale dokonce i na psacím stroji. Prvnímu se vyhýbal s tvrzením, že tomu nerozumí a nechce si vlastní nešikovností smazat všechno, co napíše; druhý odmítal, protože dělal rámus, což ho rušilo v soustředění, a v životě prý nezažil takovou bolest, jako když se omylem trefil prstem mezi klávesy. Při práci tedy používal ten nejjednodušší a nejosvědčenější způsob – papír a propisku. Jana se ho čas od času v žertu zeptala, jestli si nechce rovnou pořídit husí brk a duběnkový inkoust, když je takový staromilec; na to Pavel trpělivě odpovídal, že je možná staromilec, ale určitě ne blbec. Ve skutečnosti mu tužka skvěle umožňovala vyjádřit při psaní nejrůznější emoce: když se mu dařilo, lehce klouzala ze řádku na řádek; pokud váhal nebo hledal správnou formulaci, vyrývala do papíru každé písmeno a slovo, a jestliže nebyl s některou větou spokojen, přeškrtal ji zuřivými tahy.
  Pracoval právě na knize povídek; přesněji řečeno měl ji už skoro hotovou, chyběl jen závěrečný příběh. Termín odevzdání se neúprosně blížil, nakladatel se už začínal dotazovat, jestli dodá rukopis včas – a Pavel pořád nic. Došla mu inspirace a nemohl se hnout z místa. Čekal na nápad, ten však nepřicházel. Byl z toho čím dál nervóznější, protože nejlíp se mu psalo, když měl klid a hlavně dost času a jestli něco skutečně nesnášel, byla to práce pod tlakem. A tak stále dokola uvažoval, co by tam mohl dát. Sci-fi povídky už v knize měl, fantasy taky. Hm, a co kdyby si na závěr střihnul nějaký ten horor? Muselo by to ale být něco pořádného, žádná převařená voda. Snad upíry? Vlkodlaky? Nebo zombie? Kdepak, o tom dneska píše kdejaký trouba. Chtělo by to úplně jiný kalibr!
  To se ale snadněji řeklo než udělalo. Pavel úporně přemýšlel a když už byl s rozumem úplně v koncích, vzpomněl si na stařičkou Flammarionovu knihu o strašidelných domech, v níž svého času objevil příběh, jenž se údajně stal v 19. století v Portugalsku a který nesporně byl tou nejděsivější věcí, jakou kdy četl. Mohl by ho klidně použít; pozmění jména, místo a čas a nikdo na nic nepřijde. Kdo taky dnes zná Flammariona a jeho duchařské historky! Pak se v něm ale ozvalo jeho lepší já – byla by to nejen krádež, nýbrž i podvod a autor jeho formátu nemá přece zapotřebí snižovat se k něčemu takovému!
  Nakonec se nad ním jeho múza přece jen slitovala a on si vybavil ono včerejší setkání s mužem s pichlavýma očima. V duchu zajásal – to bylo to pravé! Přece jen se nadarmo neříká, že to nejlepší přináší sám život. Zatím sice netušil, co s oním nápadem provede a jak ho zpracuje, ale to nevadilo. Konečně měl základ, na němž mohl stavět.


- - - - - -


  Jana pomalu stiskla kliku a pootevřenými dveřmi opatrně nahlédla do Pavlovy pracovny. Seděl za stolem, zády k ní, a přesně podle jejího očekávání byl pohroužen v plné práci. Zjevně mu to šlo dobře, jak nasvědčovala jeho pilně se míhající pravice. Jana na okamžik zaváhala, zda ho má vůbec rušit; pak si ale pomyslela, že už je tu zavřený celé dopoledne a měl by si odpočinout.
  „Ehm…ehm…“ zakašlala.
  „Co je?“, zeptal se Pavel, aniž zvedl oči od svých papírů.
  „Nechceš si na chvíli udělat pauzu?“
  „To si ze mě snad utahuješ! Pauzu! Vždyť jsem tu teprve pár minut.“
  „Jo, pár minut….jsi tu přes čtyři hodiny. Neběžíš přece maratón. Když od toho na chvíli odejdeš, tak se svět nezhroutí.“
  „Svět možná ne, ale zhroutí se nakladatel“, odvětil Pavel. Přece jen však přerušil psaní, odložil tužku a prohlédl si několik popsaných stránek. S tím, co viděl, byl evidentně spokojený, protože se pousmál a řekl:
  „I když...je pravda, že jsem dneska docela slušně pokročil, takže toho klidně můžu na hodinku nebo dvě nechat.“
  „Konečně rozumná řeč,“ prohlásila jeho manželka. „Něco sníme a pak se půjdeme projít.“
  A tak se tedy šlo „na procházku“, což v jejich případě zpravidla znamenalo pobíhání od obchodu k obchodu. Ani dnes tomu nebylo jinak. Pavel neprotestoval; jednak si na to už dávno zvykl a věděl, že jakékoli námitky by jeho žena odbyla mávnutím ruky nebo sarkastickou poznámkou, jednak byl zvědavý, zda i dnes v některé ulici narazí na onoho podsaditého muže, jehož uhrančivé oči ho před několika dny tak vyvedly z míry. Pozorně se rozhlížel na všechny strany, dokonce i za sebe, ale nikde ho nezahlédl. Jednou nebo dvakrát měl sice dojem, že na sobě zase cítí onen pronikavý pohled, to však byl bezpochyby jen výplod jeho autosugesce – ulice byla pokaždé téměř liduprázdná a případný pronásledovatel se prostě neměl kam schovat.
  Jana měla nakonec pravdu, pomyslel si. Buď si mě ten chlap tehdy s někým spletl nebo to byl nějaký podivín. A definitivně pustil celou věc z hlavy.


- - - - - -


  Následující den byl Pavel zase plně zabraný do práce na své povídce.
  „Měl po krk toho věčného pronásledování,“ psal. „Nechtěl se už dál bát vyjít mezi lidi, odmítal prožít další bezesnou noc. Jako smyslů zbavený běhal po městě a pátral po svém záhadném trapiči. Rozhodl se, že už nebude kořistí. Nyní se on sám stane lovcem.
  Štěstí mu brzy přálo. Byl právě na cestě k domovu, když tu spatřil, jak proti němu zvolna kráčí ten, koho hledal. Na nic nečekal a rozběhl se mu vstříc.
  ‚Proč mě pořád sledujete? Co po mně chcete?‘, rozkřikl se na něj.
  Cizincovy oči se do něj zabodly jako dvě dýky. Pomalu otevřel ústa a řekl:
  ‚Žbluňk!‘“
  V té chvíli Pavel přestal psát a užasle se zadíval na papír.
  Proboha co je to za nesmysl? Jaký žbluňk?! Copak někdo může říct takovou kravinu a navíc ještě v hororu?! To má být zloduch a ne šašek!
  Pavel se zamyšleně škrábal na špičce nosu; to dělal vždy, když byl v rozpacích.
  „Jani!“, zavolal poté. „Jani!“
  „Co je?“, ozval se odněkud zdálky hlas jeho ženy. Zřejmě se v přízemí dívala na televizi.
  „Pojď sem na chvíli, prosím tě.“
  „Hned?“
  „Jo, hned.“
  Za několik vteřin se ozvaly kroky, stoupající po schodech. Pak se přivřené dveře prudce otevřely a v nich se objevila Jana, tvářící se jako socha komtura z Dona Giovanniho.
  „To sis tedy uměl vybrat chvíli“, řekla kysele. „Zas nebudu vědět, kdo je vrah. Co chceš?“
  „Rád bych, aby sis něco přečetla.“
  „A kvůli tomu jsi mě vyrušil od detektivky? Podívám se na to potom. Nebo ráno.“
  „Ale já potřebuju aby sis to přečetla hned!“, prohlásil Pavel kategoricky. Podal jí štůsek popsaných papírů a dodal: „Asi to bude na dýl.“
  „Koukám“, odvětila lakonicky Jana, když se zběžně probrala papíry. Usedla do křesla vedle dveří a dala se do čtení. Pavel soustředěně sledoval, jak přelétá očima stránky a odkládá list za listem. Konečně dočetla i ten poslední a přidala ho k ostatním.
  „Co tomu říkáš?“, zeptal se jí.
  „Řekla bych že ses překonal. Je to výborné. Dokáže to zaujmout. Strhnout. Jen mi to přijde trochu moc pochmurné. A taky se mi zdá, že to nějak souvisí s tím chlapem, cos mi o něm tuhle vyprávěl…víš, koho myslím?“
  „Jistě“, pravil Pavel. „Je to tak. To setkání mě inspirovalo. Dalo mi nápad.“
  „Aha. Jedné věci ale přece jen nerozumím. Proč ten netvor - nebo co se z něj vlastně nakonec vyklube - řekl ‚žbluňk‘?“
  „Právě!“, zvolal její manžel. „Proto jsem tě zavolal a dal ti to celé přečíst, abys mohla posoudit kontext. Je naprosto jasné, že to slovo tam nepatří. Vůbec tam nemá co dělat!“
  „Tak proč jsi ho tam dal?“
  „Já nevím. Chtěl jsem napsat něco úplně jiného. Jako by se tam ocitlo samo od sebe. Nerozumím tomu.“
  „Zato já už tomu rozumím“, řekla Jana a rázně vstala z křesla. „Je to sice skvělé, ale tak depresivní, že ti z toho začíná žbluňkat na maják. Měl by ses na to vykašlat a napsat něco jiného!“
  „A nechceš mi taky poradit, co?“, odsekl Pavel. „Sama víš, jak mě nakladatel uhání. Jiný námět nemám a i kdybych měl, v tom šibeničním termínu bych to zkrátka nestihl. Tohle je to nejlepší, co jsem kdy napsal, a já od toho rozhodně neuteču. Jen úplný pitomec by vyměnil diamant za nějaké levné sklíčko!“
  „Já to myslela dobře, ale ty jsi starý paličák a musíš mít pokaždé poslední slovo“, odvětila manželka nakvašeně. „Tak mi alespoň dneska udělej laskavost, odlož ten svůj diamant a běž se vykoupat. Horká voda ti jen prospěje. Napustím ti vanu.“
  A zamířila do koupelny.


- - - - - -


  Nazítří vyšel Pavel za své pracovny neobvykle brzo.
  „To už jsi skončil?“, zeptala se Jana, která slyšela, jak sestupuje po schodišti, a zvědavě nahlédla do haly. „Tomu říkám překvapení.“
  „Mám snad zakázáno opustit svou celu před šestou hodinou večerní?“, opáčil její manžel s lehce sarkastickým přízvukem v hlase.
  „Právě naopak. Bude to příjemná změna, když na tebe aspoň pro jednou nebudu muset čekat s jídlem“, řekla Jana. „Jen mě to trochu zaskočilo. Jindy aby tě člověk od psaní tahal skoro násilím.“
  „Dnes se mi mimořádně dařilo“, pochválil se Pavel, „tak mě napadlo, že si dopřeju ten luxus, nechám práci prací a budu se celý večer věnovat své milované ženušce.“
  „Hmm…a jaká je tvoje představa takového ideálního večera?“, pousmála se Jana.
  „To jsou otázky…samozřejmě nejdřív něco dobrého sníst, potom si dát lahvinku vína, kupříkladu toho burgundského, co máme ve sklepě…“
  „A pak?“
  „Pak? Hm…přece nemusím všechno popisovat do detailu!“
  „To skutečně nemusíš, já vím už teď jak to dopadne. Najíš se, napiješ vína a nakonec usneš u televize.“
  „No dovol! Copak tohle se už někdy stalo?!“
  „To se stává skoro pokaždé. Řekneš ‚já jsem z toho spisování nějak utahaný‘ a za pár minut spíš jako špalek!“
  „Tak dneska se to nestane. Slibuju.“, zvedl Pavel pravici v náznaku přísahy.
  „Uvidíme“, mrkla na něj lišácky Jana a dodala:
  „Nebude ti vadit, když si zase přečtu, cos dneska napsal? Jsem zvědavá jak to pokračuje.“
  „Ale to víš že ne“, odpověděl jí manžel. „Tak se na to běž nahoru mrknout a já zatím přinesu ze sklepa to víno. Hlavně mi, až to dočteš, zase ty papíry srovnej přesně tak, jak je mám.“
  „Jen se neboj. Ty děláš jako bych s tebou byla první den“, opáčila Jana a vydala se nahoru do pracovny. Až příliš dobře znala Pavlovo puntičkářství a tak si dala dobrý pozor, aby se na jeho úhledně srovnaném psacím stole nedotkla ničeho kromě hromádky popsaných papírů, umístěných přesně uprostřed. Uchopila je a letmo prolistovala, dokud nenašla místo, kde minule přestala číst. Zadívala se na stránku – a nevěřícně strnula.
  Povídka končila přesně tam co včera. Ono podivné slovo bylo přeškrtnuto několika rozmáchlými čarami – a dál nebylo nic. Ani písmeno, ani věta, jen několik bělostných a zcela neposkvrněných listů. Pravda, tu a tam bylo znát, jak se tužka silněji zaryla do papíru, kromě toho však po sobě nezanechala žádnou jinou stopu.
  Jana se obrátila na patě a celá zmatená pádila i s rukopisem dolů. Vběhla do pokoje, kde její muž právě otvíral víno.
  „Pokud si dobře vzpomínám, žádal jsem tě, abys moje papíry srovnala, a ty je místo toho rovnou odneseš z pracovny“, pravil nedůtklivě, jakmile zpozoroval, co má Jana v ruce. „Čti si v nich po libosti, ale nech je tam, kde byly. Nerad bych, aby se to někde ztratilo.“
  Jana snad ani nezaregistrovala, že na ni mluví. Natáhla k manželovi ruku a podala mu jeho dílo se slovy:
  „Vysvětli mi, prosím tě, co má tohle znamenat!“
  „Co tím myslíš?“, podivil se Pavel a vzal si od ní rukopis.
  „To hned poznáš. Nalistuj si konec. Lépe řečeno ukaž mi cos dneska napsal.“
  „Ty to nedokážeš najít? Kdyby to víno nestálo tady přede mnou, tak bych řekl, že už jsi ho vypila“, pokusil se manžel o vtip, poslušně však učinil, co mu bylo nařízeno. Vzápětí se mu ve tváři objevil stejný úžas jako předtím Janě.
  „Proč jsi tam přidala ty čisté listy? A kde je moje dnešní práce?“, otázal se zaraženě.
  „Já tam nic nepřidala, nemám důvod něco takového dělat. A jestli se mě ptáš, kde je tvoje dnešní práce, tak se na ni právě díváš“, odvětila Jana.
  „Cože?“
  „No ano! Prohlédni si ty stránky pořádně a uvidíš, že nejsou tak úplně netknuté. Tys na ně psal!“
  Pavel odložil hromádku papírů na stolek vedle vína. V ruce si nechal jen oněch pár posledních listů. Lehce přejel bříšky prstů po jejich povrchu, pak je bedlivě zkoumal proti světlu a posléze řekl:
  „Máš pravdu. Ale to přece není možné! Pojď se mnou!“
  Popadl rukopis a se svou ženou v patách uháněl po schodišti do pracovny. Tam se vrhl ke stolu, klekl si a bez ohledů na svou pořádkumilovnost počal vytahovat zásuvky a přehrabávat jejich obsah jako zbrklý bytový lupič.
  „Někde to tu přece musí být!“, opakoval. „Musí to tu být! Musí!“
  Jana ho chvíli mlčky pozorovala. Poté se její pohled přenesl na desku stolu a utkvěl na tužce, s níž Pavel psal. Vzala ji a zkusila něco načmárat na vedle ležící papír, připravený k použití.
  Tužka nepsala.
  Jana ji tedy rozšroubovala a ověřila si, co už věděla s téměř naprostou jistotou – totiž že náplň je vypsaná. Zaťukala klečícímu manželovi na rameno a když k ní zvedl hlavu, ukázala mu na dlani rozebranou tužku.
  „Tak tady to máš“, pronesla tiše. „Nepsala ti tužka.“
  Pavel na ni zdola zaraženě hleděl.
  „Aha“, hlesl po chvilce. „Tím se to tedy vysvětluje.“
  „Myslíš? Já bych ani neřekla“, opáčila Jana. „Že ti občas dopíše tužka, to je normální. Ale že si toho vůbec nevšimneš a dál píšeš s nefungující tužkou jako by se nechumelilo, to, nezlob se na mě, už rozhodně normální není!“
  Pavel k ní vztáhl paži a vzal její ruku do své.
  „Nevím co říct. Nechápu jak se to mohlo stát…“, zamumlal nešťastně.
  V očích jeho ženy se objevil náznak soucitu.
  „Začínám se bát, že se s tebou něco děje“, promluvila na něj stále tak mírně a tlumeně. „Už včera mě trochu zarazilo, když jsi napsal to praštěné slovo a ani jsi to nepostřehl, ale hodila jsem to za hlavu a pomyslela si: skoro v jednom kuse píše, sotva se stihne najíst a vyspat, tak má nárok na nějakou tu chybičku. Jenže tohle už je trochu moc. Sám víš nejlíp, jak jsi přecitlivělý, jak tě každá maličkost vyvede z míry a jaké míváš úzkostné stavy. A tentokrát za to může ta tvoje povídka, na to dám krk. Říkala jsem ti přece, jak tísnivě působí. To sis ze všech žánrů musel vybrat zrovna horor?!“
  „Říkala. A já jsem ti zase říkal..“ začal Pavel, ale Jana ho nenechala domluvit a pokračovala, přičemž bezděčně zvýšila hlas.
  „…že je to to nejlepší, co jsi kdy napsal, já vím. Ale za jakou cenu?! Podívej se, kam tě to tvoje veledílo dostalo! Byla bych stokrát radši, kdyby ses dal na nějakou stupidní červenou knihovnu a ušetřil mě a hlavně sebe stresu a těchhle absurdních výpadků. Znovu tě prosím…ne, dnes tě už žádám: přestaň na té věci dělat, zahoď to a napiš něco jiného. Cokoli, třeba pohádku!“
  Pavel nereagoval. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí.
  „A ještě něco“, pokračovala Jana, když se nedočkala odpovědi. „Hned v pondělí se sebereme a půjdeme za doktorem Krupičkou, aby tě prohlédl a předepsal ti něco na uklidnění. Už několikrát ti pomohl z deprese, pomůže i teď.“
  „Tu pomoc si umím živě představit“, probral se Pavel ze zadumání. „Nacpe do mě prášky a já tady budu celé dny ležet na gauči jako zfetovaný. Pochop, že si to nemůžu dovolit. Já tu knihu prostě musím odevzdat včas. Vždyť nás to živí! To ti mám pořád dokola opakovat, co jsem říkal včera? Počkej, nepřerušuj mě…měl bych pro tebe návrh. Uzavřeme dohodu. Dneska je pátek; když tu povídku stihnu dokončit do pondělka, přidám ji k ostatním, rukopis odevzdám nakladateli a budeme to mít s krku.“
  „A jestli to nestihneš?“, zeptala se jeho žena.
  „V tom případě ti tady ty papíry předám, ty je vlastnoručně spálíš v krbu a já napíšu něco jiného, pro mě za mě i tu pohádku. Sice prošvihnu lhůtu a v nakladatelství mě nejspíš proklejí do desátého kolena, ale to už je riziko povolání a já se s tím nějak vyrovnám. Tak platí?“
  Jana se na okamžik odmlčela. Pak odpověděla:
  „No budiž. Dávám ti ještě dva dny. A k tomu Krupičkovi půjdeš tak jako tak, z toho se nevykroutíš.“
  „Jak si přeješ, miláčku“, pravil Pavel s hranou zkroušeností.
  „Neutahuj si ze mě“, řekla Jana. „Uděláš líp, když si do tužky dáš novou náplň. Já si zatím dole naliju víno, abych se vzpamatovala.“
  A odešla.
  Pavel poslouchal, jak její kroky doznívají dole na schodech. Poté si pro sebe zamumlal:
  „Jen se moc netěš. Ten dnešní výpadek budu sice muset nahradit, ale už mi toho nezbývá tolik, abych to do pondělka nestačil dokončit. Já ten horor dopíšu, kdybych se měl strhat!“
  A s potutelným úsměvem začal ukládat vyházené věci zpět do stolu.


- - - - - -


  Sobota proběhla bez sebemenších nesnází. Pavlovi se při psaní opět dařilo – do textu se mu nevloudila žádná nepatřičná slova ani se nestal neviditelným, takže se večer mohl své ženě pochlubit, jak pokročil. Jana tentokrát neprojevila zájem o přečtení nových stránek, jen se na ně letmo podívala a podala je zpět manželovi se slovy:
  „Pamatuj, na čem jsme se domluvili. Máš ještě jeden den. Pokud mi v pondělí ráno neukážeš hotovou povídku, promění se tohle všechno v saze a popel.“
  „Neboj se, nezapomněl jsem“, odpověděl Pavel a sám pro sebe si doplnil: tu radost ti rozhodně neudělám!
  V neděli seděl nad rukopisem už od časného rána, dokud ho manželka nezavolala k obědu. Sešel dolů jen nerad, jídlo do sebe doslova naházel (přestože to byla jeho oblíbená svíčková), zdvořile pravil, jak si pochutnal a už zase spěchal do své pracovny. Jana to nijak nekomentovala – dobře věděla, co je příčinou jeho roztěkanosti a nechtěla ho bezdůvodně rušit.
  Nedělní odpoledne ubíhalo, blížil se večer a pomalu se stmívalo. Pavel byl stále zalezlý nahoře a Jana, která se usadila na pohovce v obýváku, listovala v jakémsi časopisu. Najednou zaslechla zvláštní zvuky, přicházející z prvního patra. Znělo to, jako by se na podlahu vysypaly nějaké předměty.
  Nejspíš v tom tvůrčím transu něco shodil, napadlo Janu. Někdy je vážně jako slon v porcelánu. Ještě chvilku naslouchala a když se nic nedělo, znovu se pohroužila do svého časopisu.
  Asi za půl hodiny k ní dolehla tlumená ozvěna manželova hlasu a série rychlých kroků, přebíhajících sem a tam. Trvalo to asi minutu nebo dvě. Poté následoval tlumený úder, připomínající pád něčeho měkkého a přitom těžkého.
  Jana odhodila časopis a běžela nahoru. Dveře do pracovny byly zavřené. Stiskla kliku, pomalu je otevřela – a zůstala stát jako solný sloup.
  Místnost byla ponořená do pološera, prozařovaného jen malou lampičkou, jež obvykle stávala na Pavlově psacím stole. Nyní však ležela na koberci, jenž ji evidentně zachránil před rozbitím, a vrhala světlo na neuvěřitelný nepořádek. Papíry, tužky, knihy, zkrátka vše, co bylo jindy úhledně rozmístěno na stole, se teď bez ladu a skladu válelo všude kolem. Židle byla odsunutá dozadu – a Pavel zmizel.
  Jana nevěděla, jak dlouho trvalo, než se probrala ze své strnulosti a byla s to se hnout z místa. Jako ve snách došla ke stolu, oči stále upřené na onu chaotickou změť, povalující se na zemi. Mechanicky se sklonila a začala všechny ty věci a papíry sbírat a pokládat zpátky na desku stolu. Známé listy s rukopisem povídky však mezi nimi nebyly.
  Pak je ale přece jen objevila. Ležely na židli a jako jediné byly pečlivě srovnány, přesně tak jako vždycky. Uchopila je a jeden po druhém prohlížela, jako by se chtěla ujistit, že žádný nechybí. Když došla ke třetímu nebo čtvrtému listu od konce, vytřeštila oči.
  Souvislý text končil asi v polovině stránky. Po něm následovala řada úplně zmatených slov, slabik a citoslovcí bez jakékoli návaznosti, logiky a smyslu.
  „To…on….udělal….sebral…mi…chachacha…jak….zpátky…konečně…pohádka…..milé děti…a..e..i..o..u..i“, četla zděšená Jana. Třesoucíma se rukama překotně obracela zbývající listy. Pokrývala je změť klikyháků a jakýchsi patvarů, nepodobajících se písmu ani vzdáleně.
  „Panebože!“, zašeptala Jana. „Panebože!“
  Znenadání koutkem oka postřehla, jak se za ní v rohu místnosti cosi pohnulo. Bleskurychle se otočila a cítila jak jí srdce buší až v krku..
  Byl to Pavel.
  Jana si ho předtím vůbec nevšimla. Jednak proto, že k němu byla obrácena zády a veškerou pozornost věnovala té spoušti kolem stolu, jednak z toho důvodu, že seděl na zemi, vtěsnán v mezeře mezi křeslem a zdí, v místě, kam slabé světlo lampičky už nedosahovalo a které tak bylo téměř zcela utopeno ve tmě.
  „Jsi to ty, Pavle?“, vypravila ze sebe Jana a ani si neuvědomila, jak zvláštně její otázka zní, když v domě byli jen oni dva.
  „Jsem“, odpověděl její muž bezvýrazným hlasem.
  „Co tam děláš? A co se to tady stalo?“
  „Já…já…já nemůžu psát“, zakoktal.
  „Jak to myslíš, že nemůžeš psát? Bolí tě snad něco?“
  „Ne…to ne…já jen…asi…ztratil…tu…schopnost.“
  „To není možné. Žádný člověk přece nemůže jen tak ztratit talent!“
  „Může. Mně se…to…stalo. Už nedokážu…nic…napsat. Nic!! Je to…pryč. Nápady… představy…fantazie…všechno…se ztratilo. Nenapíšu ani…svoje…jméno..zapomněl jsem…i písmena…“, blábolil Pavel.
  Jana se musela opřít o stůl, protože jí nohy vypovídaly službu.
  „Tak a dost!“, řekla a ze všech sil se snažila, aby to znělo rázně a rozhodně. „To by stačilo! Okamžitě zavolám záchranku!“
  „Ale za to může on!“, zvolal náhle Pavel, který rázem přestal koktat a očividně vůbec nevnímal, co jeho žena povídá.
  „Jaký on? Lásko, vzpamatuj se!“
  „Přece on…ten ďábel!“, zaječel Pavel. Vyskočil, jako by ho vymrštila nějaká pružina, a začal řvát na celé kolo:
  „Tos byl ty! Tys mi ukradl talent, ty parchante! Vrať mi ho! Vrať mi můj talent!“
  Musím odtud nebo mě zabije, blesklo Janě hlavou. To je konec!
  Ale nebyl.
  Neustále křičící Pavel se začal zvolna pohybovat směrem ke své manželce. Jak vystupoval z příšeří, panujícího v rohu místnosti, začala jeho silueta, zprvu téměř nerozeznatelná, nabývat jasnějších obrysů. Jana, která navzdory pudu sebezáchovy, velícímu jí utéct, nedokázala pohnout ani malíčkem, začala náhle mít dojem, že se manželova postava zmenšuje. Ne však proto, že by se ohnul nebo pokrčil v kolenou; vypadalo to, jako by se záhadně scvrkával, srážel do sebe. Než se nadála, byl téměř o hlavu menší než předtím. Současně si uvědomila, že i jeho pohled se nějak proměnil – snad to bylo způsobeno tím, jak se blížil ke světlu, ale když se mu zadívala do tváře, přísahala by, že jeho oči září jakýmsi vnitřním jasem. Kousala se do prstů, aby neřvala hrůzou, když vtom ten tvor, který ještě před několika okamžiky byl jejím mužem, těžce pronesl sípavým hlasem, zcela nepodobným Pavlovu:
  „Ale já chci tvůj talent! Já potřebuju tvůj talent!“
  To už stál se vztaženýma rukama na dosah od Jany, přesvědčené, že přišla její poslední hodinka. V té chvíli však děsivá kreatura začala zase mizet stejně nečekaně, jako se objevila. Postava vyrostla, svit v očích pohasl a před Janou opět stál její manžel. Pomalu spustil ruce k tělu a bezvýrazným hlasem řekl:
  „Žbluňk!“


- - - - - -


  „Tak jsme vám přivezli ten přírůstek“, zahlaholil zdravotník na lékaře, který měl v psychiatrické léčebně noční službu.
  „Ano ano, vím o něm. Už tu na něj čekáme“, řekl lékař nevzrušeně. „Kde ho máte?“
  „Bude tu hned, jen co ho vytáhneme ze sanitky. To je ale radost, co? Takhle se zbláznit v neděli večer, to by se snad mělo zakázat“, zasmál se zdravotník.
  „Ale no tak“, napomenul ho doktor.
  „Pane doktore, víte, že já to tak nemyslím. Člověk si musí někdy ulevit a dívat se na to s nadhledem. Kdybych měl nosit v hlavě osudy všech těch lidí, co se mi vystřídají ve voze, skončil bych brzo taky v blázinci. Vezměte si třeba tohohle nešťastníka: volala nám jeho žena, že se zbláznil, ať ho hned odvezeme, že se bojí o život. A taky jo. Když jsme tam s policajtama přijeli, stála před barákem, klepala se jak sulc a že dovnitř nevkročí, dokud on tam bude. Ptali jsme se, kde je, a ona na to, že ho zamkla nahoře v pokoji. Tak nám ten klíč dejte, povídá jí polda. Začala se šacovat – a nic. A říká: já ho nemůžu najít, asi jsem ho někde ztratila. No co vám budu vykládat, klíč jsme nenašli a policajti nakonec museli ty dveře vyrazit. Čekali jsme bůhvíco, ale chlápek si tam seděl v křesle jak hadrovej panák a tupě zíral před sebe. Mluvili jsme na něj potichu i nahlas, všechno marný. Nejspíš si ani nevšim, že tam jsme. Nevypadal že potřebuje sedativa, ale pro jistotu jsme mu je stejně dali. Když jsme ho vynesli před barák, jeho stará na něj koukala, jako by viděla strašidlo, a blábolila něco, že v tom pokoji byl on, ale zároveň taky někdo jinej…vážně jsme si v tu chvíli mysleli, že z těch dvou přeskočilo jí a ne jemu. Povím vám upřímně, byl jsem rád, když jsme odtamtud vypadli. A vida – tady ho máme!“
  Zřízenec opravdu právě přivážel Pavla, bezvládně zhrouceného ve vozíku. Hlavu měl svěšenou, oči zavřené a z koutku úst mu vytékal pramínek slin. Lékař k němu přistoupil, uchopil ho za bradu, zaklonil mu hlavu a zdvihl oční víčko. Změřil mu puls, pokýval a pak řekl:
  „Ještě je utlumený. Mohli jste mu píchnout menší dávku, když byl klidný. Kde jsou jeho papíry?“
  „Tady“, odpověděl zřízenec a podal mu tenkou složku, kterou držel v podpaží.
  Lékař otevřel desky a začal pročítat dokumentaci.
  „Hleďme, tak on je spisovatel“, prohodil za okamžik. Pak se odmlčel; bylo zřejmé, že o něčem uvažuje.
  „Zvláštní“, dodal poté polohlasně. „Tenhle měsíc je to už čtvrtý spisovatel, kterého k nám přivezli!“
  „To je ale fakt divný“, prohlásil zdravotník. „Jeden by skoro řek, že mezi nima řádí nějaká epidemie, žejo?!“

Skoropohádka o stromu

      Byl jednou jeden strom.

     Byl to starý, vysoký a mohutný strom. Odnepaměti stál u cesty uprostřed polí. V jeho rozložitých větvích sedávali ptáci a jeho stín poskytoval úkryt kolemjdoucím. Každý ho už zdálky viděl a on už zdálky viděl každého. Rok za rokem, století za stoletím chodili lidé kolem a říkali:

     „To je ale velký a krásný strom!“

     Strom je tiše poslouchal a byl hrdý na to, že je tak velký a krásný.

    Jednoho dne kráčeli po cestě starý muž s malým chlapečkem. Nikdo nevěděl, kam měli namířeno ani odkud šli, ale zřejmě zdaleka, neboť byli unavení. Zastavili se u stromu, aby si odpočinuli. Klučík zvedl hlavu a zadíval se na strom. Zdál se mu obrovský. Pak se otočil ke starému muži a řekl obdivným hláskem:

     „To je velký strom, dědečku!“

     „To je“, přitakal dědeček.

     „Jistě je to největší strom na celém světě“, dodal chlapeček.

     „Možná je, možná není“, odpověděl dědeček a v duchu se usmíval naivnímu úžasu svého vnoučka.

     „Je! Je největší“, trval na svém klouček, jak už to tak děti dělávají. A dodal: „Určitě poroste až do nebe!“

     „To nemůže.“

     „A proč ne?“

     „Protože to žádný strom neumí.“

     „Ale tenhle to umí. Podívej, už mu chybí jen kousek.“

     „To se ti jen tak zdá, protože sám jsi ještě malý. Až jednou vyrosteš, poznáš, že žádný člověk ani žádný strom nedosáhnou na nebe!“

     „Ale proč, dědečku?“

     „Protože je to tak dáno“, pravil starý muž, lehl si do trávy ve stínu stromu a zanedlouho usnul. Vnouček se k němu přitulil a brzy spal taky.

     Když se probudili, cítili, jak je zdravý spánek posílil a vrátil jim chuť k dalšímu putování. Pojedli chléb, který nesl dědeček ve vaku, napili se křišťálové vody z blízké studánky a vykročili po cestě.

     Strom se za nimi díval, dokud se jejich siluety neztratily za obzorem. A přemýšlel. Přemýšlel o tom, co ten malý chlapec řekl.

     Od onoho dne už to nebyl stejný strom jako dřív. Pravda, nikdo to při pohledu na něj nemohl poznat, ale bylo to tak. Způsobila to slova onoho kloučka:

     „Jistě je to největší strom na celém světě…určitě poroste až do nebe…“

     Stále na ně musel myslet. A myslel na ně tak dlouho, až jim uvěřil.

     A ta slova ho proměnila.

     Dřív byl hrdý. Teď se stal pyšným.

     Už mu nestačilo slyšet, jak  je velký a krásný. Chtěl poslouchat, že je největší a nejkrásnější. A že bude růst a růst, až dosáhne výšin, kterých žádný jiný strom nedosáhl. Až ke Slunci a ke hvězdám.

     Roky plynuly a strom rostl. Příliš pomalu, zdálo se mu. Byl rozmrzelý a netrpělivý a přemýšlel, proč ještě nedosáhl svého cíle. A potom na to přišel.

     To ty moje kořeny! Ty mě drží u země a nepustí vzhůru! Kéž bych se jich mohl nějak zbavit!

Ale nevěděl jak.

     Volal tedy na všechny, kdo šli kolem, a ptal se, zda by mu mohli poradit. Ale nikdo mu neodpovídal, protože lidé nerozumí řeči stromů.

     Jednoho dne strom zpozoroval, jak se po cestě blíží několik mužů. Vypadali docela obyčejně a nesli s sebou zvláštní nástroje, které neznal. Myslel, že jen projdou kolem a půjdou dál, tak jako většina ostatních lidí, ale mýlil se. Když muži došli ke stromu, zastavili se a začali si ho prohlížet.

     Asi se jim taky líbím, pomyslel si strom. Možná by mi oni dovedli pomoct.

     Zeptal se jich tedy a hle – vypadalo to, že oni mu rozuměli. Začali ho obcházet kolem dokola, ukazovali na něj a něco si tiše povídali. Pak jeden z nich uchopil svůj nástroj a postavil se ke stromu.

     „Konečně!“, zajásal strom. „Konečně se zbavím těch prokletých kořenů! Budu volný a dosáhnu až do nebe!“

     Muž se napřáhl a ťal. Strom ucítil krátkou, ostrou bolest. Nevadilo mu to. Byl ochoten vydržet i bolest.

     Vzápětí se svými nástroji začali ohánět i ostatní muži. Bolest se stupňovala, rostla až k nesnesení. Ale strom byl šťastný. Po takové době se dočkal a jeho sen se splní.

     Muži pracovali dlouho a usilovně, dokud jejich dílo nebylo u konce.

     Strom táhle zasténal.

     Zachvěl se.

     Naklonil se.

     A padl.

     Muž, který jako první začal sekat, přejel zrakem ležícího velikána. Přistoupil k němu, natáhl ruku a dlaní se lehce dotkl kmene, jako by ho chtěl pohladit. A polohlasně řekl:

     „To byl ale krásný strom!“