Plaval jsem pod vodou - ne jako potápěč a dýchacími přístroji, ale prostě jen tak - jako bych byl nějaká ryba. Voda byla temná a kalná a vznášely se v ní částečky zvířeného bahna. Nebylo téměř vůbec nic vidět.
Pak jsem ale přece jen v hloubi pode mnou zahlédl matný obrys nějakého velkého předmětu. Přiblížil jsem se a poznal jsem, že je to loď. Začal jsem být zvědavý a pomyslel jsem si, že bych se na ni měl podívat blíž. Sotva mě to napadlo, ozval se odkudsi za mnou, jakoby za mými zády, hluboký mužský hlas, který řekl:
"Neplavej tam, ta loď je plná mrtvol!"
"Neplavej tam, ta loď je plná mrtvol!"
Já ale neposlechl.
Doplaval jsem k lodi a zamířil dovnitř. A tehdy jsem zjistil, že hlas měl pravdu. Všude v chodbách a kajutách byla mrtvá těla mužů, žen a dětí - vznášela se tam a byla jich spousta. Hrozně jsem se vyděsil - a rázem jsem se probudil. Byl jsem celý zpocený a srdce jsem měl až v krku. Podíval jsem se na budík, který ukazoval tři čtvrti na dvě (ten čas si stále pamatuju). Po chvíli jsem se uklidnil a zase usnul.
Ráno jsem měl onoho snu plnou hlavu, přehrával se mi v mysli pořád dokola. Během dne se mi však podařilo ho nějak potlačit a odpoledne jsem už na něj ani nevzpomněl. Když jsem přišel domů z práce, zapnul jsem si televizi. Právě vysílali pořad pro mládež, který se jmenoval „Studio Kontakt“. Moderátor zadal soutěžní otázku pro diváky, která zněla: co se stalo v noci ze 14. na 15. dubna 1912? V závěru pořadu prozradil odpověď: bylo právě 80. výročí potopení Titaniku! Okamžitě jsem si vybavil svůj noční zážitek…
Dodnes si lámu hlavu otázkou, co měl onen podivný retrospektivní sen znamenat; odpověď neznám a nejspíš ani nikdy znát nebudu. Když bylo v roce 2002 devadesáté výročí katastrofy, čekal jsem, zda se to náhodou nebude opakovat. Nestalo se tak a zklamaný jsem z toho věru nebyl – v žádném případě bych to totiž neoznačil za příjemnou zkušenost. V onom roce 1992 se však zrodil můj zájem o Titanic, který trvá dodnes a jak to vypadá, vydrží mi až do konce života. Ponořil jsem se do literatury o slavné lodi, bohaté jak množstvím, tak zaměřením – od pochmurných předtuch a špatných znamení přes publikace, popisují parník spíše z technického hlediska, více či méně barvitá líčení samotného ztroskotání až po vyloženě konspirační spekulace, naznačující, že oné dubnové noci se nepotopil Titanic, nýbrž jeho sesterská loď Olympic, jejíž konstrukce byla po kolizi s křižníkem H.M.S. Hawke 20. září 1911 poškozena natolik vážně, že se majitelé místo příliš nákladné a dlouhé opravy rozhodli spáchat pojišťovací podvod, „přestrojit“ Olympic za Titanic (k tomu by postačily nevelké změny či úpravy, výměna některých součástí vybavení atd.) a nechat jej na předem domluveném místě „nešťastnou náhodou“ potopit - cestující i posádka by byli zachráněni loďmi, vyskytujícími se rovněž zcela „náhodně“ poblíž; pojišťovna by poté vyplatila příslušnou (nemalou) sumu, vlk by se nažral a koza zmizela na dně Atlantiku. Při všem tom pečlivém plánování došlo, jak už to bývá, k nepříjemné chybě: záchranná plavidla na smluveném místě nebyla (nebo z neznámých důvodů nezasáhla) a výsledkem byla tragédie, jíž všichni známe. Ponechávám na vaší úvaze, zda je tato hypotéza (řečeno s Nielsem Bohrem) dostatečně šílená, aby mohla být pravdivá; podle mne ano. Když už nic jiného, upozornila na určité pozoruhodné, dosud málo známé a uspokojivě nevysvětlené okolnosti, které příběh Titaniku provázejí.
Všechny tyto aspekty zkázy luxusního zaoceánského parníku jsou bezesporu velmi zajímavé (nebo bláznivé, což se nutně nevylučuje) a v budoucnu se k některým z nich, jak doufám, vrátíme; dnes bych se však chtěl zaměřit na jinou otázku, která se mi jeví jako zásadní – proč se právě potopení Titaniku stalo takovou legendou?
V dějinách mořeplavby bychom našli stovky a tisíce nehod, které si co do dramatičnosti a děsivosti s nešťastným parníkem nikterak nezadají, ba dokonce ho někdy i předčí. Mohutná silueta Titaniku je však téměř všechny zastínila. A tak se dnes už mnohem méně připomíná zánik zaoceánského plachetního parníku R.M.S. Atlantic (smutnou ironií osudu patřícího rovněž společnosti White Star Line), který 1. dubna 1873 při plavbě do přístavu Halifax v Novém Skotsku (šlo o neplánovanou odbočku z obvyklé trasy Liverpool - New York, neboť parník nutně potřeboval doplnit zásoby uhlí) ztratil v bouři orientaci a narazil na podmořské skalisko Marr’s Head, číhající pouhých 50 metrů od ostrova Meagher’s. Na jeho palubě se nacházelo 117 členů posádky a 835 cestujících. Záchranné čluny byly sice spuštěny, odneslo je však rozbouřené moře; když Atlantic klesl ke dnu, vzal s sebou 562 lidských životů. Nahlédneme-li do příslušných seznamů, zjistíme, že ze 189 dětí se zachránilo pouze jediné (!), zatímco členové posádky přežili téměř všichni, což je tristním svědectvím o jejich morálce a disciplíně. Vypráví se, že od té doby se na pobřeží ostrova zjevuje duch jakési ženy a mlčky hledí směrem k místu neštěstí…
Jen o rok a půl později došlo ke zkáze dřevěného klipru Cospatrick, přepravujícího vystěhovalce z Anglie na Nový Zéland (44 příslušníků posádky a 433 cestujících, z toho 125 žen a 126 dětí). Sedmnáctého listopadu 1874, kdy se loď nacházela asi 400 mil jihozápadně od Mysu Dobré naděje, na ní vypukl požár, jenž trval tři dny a strávil ji téměř bezezbytku; ze všech 477 osob se záchrany dožilo pouze pět, dvě z nich však zemřely krátce poté. Výčet hrůz, odehrávajících se na palubě hořící plachetnice (a později ve dvou záchranných člunech, kde našlo útočiště jedenašedesát ubožáků), obsáhne snad vše, co si jen dokážeme představit: zoufalství, násilí, šílenství, bezvýchodnou volbu mezi smrtí uhořením, utonutím nebo sežráním žraloky, jimiž se okolní moře jen hemžilo, kanibalismus… Ne, o Cospatricku by se nedal natočit tklivý velkofilm jako o Titaniku a i kdyby se o to nějaký hollywoodský režisér pokusil a držel se při tom alespoň přibližně skutečnosti, stěží by našel diváky, kteří by se na to vydrželi koukat.
Co do počtu obětí vůbec největší námořní tragédie se odehrála za druhé světové války, konkrétně 30. ledna 1945, kdy sovětská ponorka S-13 pod velením kapitána Alexandra Marineska torpédovala v Baltském moři německou loď Wilhelm Gustloff. Toto plavidlo, pojmenované po zavražděném švýcarském nacistickém politikovi a patřící známé organizaci Kraft durch Freude (Radostí k síle), původně sloužilo k rekreačním plavbám pro znavené německé pracující; po vypuknutí války bylo využíváno k přepravě vojáků a jako plovoucí lazaret. Když už bylo jasné, že dny Třetí říše jsou sečteny a z Pobaltí a německého Východního Pruska houfně prchaly celé rodiny před postupující Rudou armádou, byl Wilhelm Gustloff znovu přeměněn v transportní loď, mající za úkol dopravit utečence z přístavu v Gdyni do Kielu. Kolik přesně se jich nalodilo, zřejmě už nikdy nebude známo; historikové určili jejich počet na přibližně 8 956 lidí. Přidáme-li k tomu ještě 173 mužů posádky, 1 080 vojáků a 373 vojenských pomocnic, zjistíme, že na loď, konstruovanou pro maximálně 1 880 cestujících, se doslova namačkalo téměř 10 600 osob, což je neuvěřitelné číslo. Stejně nepochopitelná je absence elementární opatrnosti během plavby – Wilhelm Gustloff (jenž opustil přístav v Gdyni nedlouho po poledni 30. ledna) plul přímým kurzem a byl plně osvětlen, takže tvořil ideální terč. Sovětská ponorka S-13, číhající po celou dobu poblíž, si takovou příležitost také nenechala ujít a těsně po 21. hodině vypustila na loď torpéda. Tři z nich zasáhla ve 21:08 cíl a osud Wilhelma Gustloffa byl zpečetěn. Na palubě vypukla nepopsatelná panika; lidé běhali sem a tam, snažili se spustit záchranné čluny, skákali nebo padali do vody, jejíž teplota činila pouhé čtyři stupně (pro srovnání: při potopení Titaniku měla voda teplotu –2 stupně) a umírali na teplotní šok. Necelých 50 minut po zásahu klesl Wilhelm Gustloff ke dnu; zachránit se podařilo pouze 1 251 trosečníků, potopení lodi tedy nepřežilo více než 9 330 lidí (z toho na 3 000 dětí!). K dovršení zkázy přispělo i neblahé rozhodnutí kapitána křižníku Admiral Hipper, rovněž převážejícího 1 500 uprchlíků – ten nejenže odmítl pasažérům torpédované lodi pomoci, ale dokonce proplul přímo skrze shluk tonoucích a šrouby křižníku mnohé z nich rozsekaly! Kapitánovo zarážející počínání lze vysvětlit jen obavou, že když Admiral Hipper zastaví a začne trosečníky zachraňovat, stane se sám cílem nepřátelské ponorky. Je to sice chování vysvětlitelné, leč stěží ospravedlnitelné – kdyby takto uvažovali i velitelé plavidel, která se na záchranných operacích podílela, nepřežil by z Wilhelma Gustloffa zřejmě vůbec nikdo.
Zamysleme se nyní krátce nad důvody, proč se potopení Wilhelma Gustloffa nestalo – na rozdíl od potopení Titaniku - nejproslulejším námořním neštěstím v dějinách. Mohli bychom se domnívat, že za války, kdy na souši i na moři umírali lidé po statisících a milionech, unikla tato událost pozornosti. Tak tomu ovšem nebylo – tragédie německé lodi byla i na válečná měřítka příliš výjimečná. Však také později probíhalo vyšetřování, mající za úkol určit, zda se kapitán ponorky S-13 nedopustil zločinu proti lidskosti. Nakonec byl shledán nevinným s odůvodněním, že německá loď měla status válečného plavidla a na její palubě se nacházely protiletadlové kanóny. Přesto se nelze zbavit pocitu, že tento verdikt je sporný a spíše formální a jeho hlavním cílem bylo zbavit Marineska potupného renomé válečného zločince, ani ne tak pro jeho osobní kvality (ve skutečnosti to byl vyhlášený kverulant a ochlasta), jako spíš proto, že patřil k vítězné straně. Jinak řečeno nebylo možno připustit, aby si světová veřejnost byť jen na okamžik myslela, že Sovětský Svaz, mocnost, která vyhrála válku, mohla spáchat zločin, rovnající se hrůzností nacistickým zvěrstvům, i kdyby šlo o ojedinělý exces morálně pokleslého individua. S tím souvisí i okolnost, že šlo o německou loď, převážející (zejména) německé uprchlíky, přičemž bylo zcela lhostejné, že se jednalo o civilisty (zpravidla ženy a děti), kteří se ničeho zlého nedopustili; byli to zkrátka příslušníci poraženého národa. Právě to jsou podle mého mínění hlavní příčiny, proč kolem zániku Wilhelma Gustloffa zavládlo tak tvrdošíjné a poněkud spiklenecké mlčení a každá zmínka o něm byla důsledně cenzurována či potlačována – byl to zčásti stud, zčásti špatné svědomí….
Žádné komentáře:
Okomentovat