Je na čase vrátit se k otázce, co způsobilo, že právě ztroskotání Titaniku se mezi všemi tragédiemi, k nimž na moři došlo, stalo v pravém slova smyslu fenoménem, jenž ani po stu létech neztratil nic na své síle a podmanivosti. Tomu ovšem nelze porozumět bez znalosti dobových souvislostí a společenské atmosféry.
Evropu počátku 20. století, žijící v báječném omámení belle epoque, zcela ovládala představa neomezeného pokroku ve všech oblastech lidské činnosti, zejména v technice. Převratné změny, k nimž v uplynulých létech a desetiletích došlo – rozmach železnice, vynález lodního šroubu, telefonu, bezdrátové telegrafie, automobilu, ponorky, létajících strojů těžších vzduchu, využití elektřiny – se zdály dávat oprávněný podnět k domněnce, že lidstvo je již na dosah vytouženého cíle, tj. ovládnutí přírody, jež byla pokládána nikoli za sílu, jíž je třeba respektovat, nýbrž (v duchu filosofie Francise Bacona) za protivníka, jehož je nutno si podrobit. Snad nikde nebyla tato iluze všemocnosti a fascinace technickým pokrokem zjevnější než v mořeplavbě. Srovnáme-li běžnou řadovou loď z roku 1806 a bitevní loď H.M.S. Dreadnought, spuštěnou v roce 1906, zdráháme se uvěřit, že je od sebe dělilo pouhých sto let – vypadají, jako by každá byla z jiné planety. V civilní sféře to platilo neméně. Když se Charles Dickens vydal roku 1842 do Ameriky na palubě R.M.S. Britannia, první lodi budoucí Cunardovy flotily, hořekoval, že jeho kabina připomíná krabici, menší než postel už může být jen rakev a přikrývka je „jako sádrový obvaz“. Kdyby měl o 65 let později možnost plavit se na nejnovějších Cunardových zaoceánských parnících R.M.S. Lusitania nebo R.M.S. Mauretania, mluvil by nepochybně úplně jinak. Z „plovoucích rakví“ se totiž během pouhých několika desítek let staly plovoucí paláce.
Cesta lodí tehdy samozřejmě byla jediným způsobem, jak se dostat z jednoho kontinentu na druhý a mezi společnostmi, zabývající se osobní dopravou, vládl tvrdý boj o zákazníky. Každá se snažila předstihnout své soupeře děj se co děj. A tak když Cunard Line vyrukovaly s Lusitanií a Mauretanií, bylo jasné, že jejich hlavní konkurent, White Star Line, na sebe s pádnou odpovědí nedá dlouho čekat. A tak se i stalo. Reakcí byl projekt stavby tří parníků třídy Olympic (Olympic, Titanic a Gigantic, po potopení Titaniku přejmenovaný na Britannic); od možnosti trumfnout Cunardovy lodě co do rychlosti se upustilo ve prospěch větších rozměrů a luxusu. Jak víme, obojího se podařilo dosáhnout více než dostatečně.
Už od roku 1912 se úporně udržuje přesvědčení, že Titanic byl největší lodí, jaká byla dosud postavena. Je to pravda jen zčásti – jak on, tak jeho starší sesterská loď totiž byly co do délky, šířky a ponoru identické - Titanic byl tedy jednou ze dvou největších lodí světa! White Star Line by si navíc z propagačního hlediska příliš nepomohla, kdyby upřednostňovala jeden parník téže třídy před druhým, neboť tím by odsuzovala Olympic k podřadnější roli té „menší“ lodi; logicky by pak o ní byl také menší zájem. Důkazem budiž reklamní plakát společnosti, na němž je vyobrazen plnou parou uhánějící kolos (bez udání jména, je však zřejmé, že jako vzor posloužil kreslíři Olympic) v sousedství dvoustěžňové plachetnice, jež se vedle něj takřka ztrácí. Na plakátu je (kromě jiného) následující text: „Triple-Screw R.M.S ‚Olympic‘ and ‚Titanic‘…The Largest Steamers on the World“ (tříšroubové R.M.S. „Olympic“ a Titanic“…největší parníky na světě). Obě lodi jsou si tu tedy postaveny naroveň. Jen na okraj: jsem přesvědčen, že právě obrázek na tomto plakátu posloužil Jamesi Cameronovi jako inspirace ke scéně z jeho slavného velkofilmu, v níž Titanic pluje těsně kolem jakési maličké loďky; vypadá to, jako by slon míjel mravence. Záběr měl bezpochyby zdůraznit obrovitost parníku, ve skutečnosti by však k takové situaci nikdy nemohlo dojít – Titanic by člun sfoukl s mořské hladiny jako peříčko…
Vlastnictví největších lodí na světě bylo sice pro White Star Line výbornou reklamou, v praxi však s sebou přineslo i jiné, méně příjemné důsledky. Rozměry obou parníků byly totiž tak enormní, že měly problém vůbec se někam vejít a havárie přitahovaly jako magnet. Výraz „přitahovaly“ je možno chápat doslovně, neboť sací efekt, vyvolaný jejich hmotností a otáčením šroubů byl mimořádně silný – právě ten stál za již zmíněnou srážkou Olympiku s H.M.S. Hawke v září 1911, která křižníku zničila příď a zaoceánský parník na řadu týdnů vyřadila z provozu. Cosi velmi podobného se přihodilo i Titaniku. Když 10. dubna 1912 vyplouval ze Southamptonu na svou první (a poslední) cestu, málem se střetl s americkou osobní lodí New York, jíž na kotvišti neudrželo ani šest ocelových úvazných lan – ta s hromovým rachotem popraskala jako nitky a záď New Yorku se začala blížit k pomalu proplouvajícímu Titaniku. Kolize byla odvrácena jen díky pohotové reakci kapitána Smithe, jenž nařídil zastavit stroje, a odvážnému zásahu remorkéru, snažícího se odtáhnout americkou loď zpět k nábřeží; v okamžiku, kdy Titanic konečně proklouzl, jej od zádi New Yorku dělilo jen pár desítek centimetrů. Sousední Oceanic, patřící rovněž White Star Line, měl buď větší štěstí nebo pevnější lana – vlivem podtlaku, vyvolaného Titanikem, se sice celý naklonil, nakonec však zůstal na svém kotvišti (tato dramatická událost, pokládána mnoha svědky už v oné chvíli za špatné znamení, by se jistě skvěle vyjímala v Cameronově filmu, bohužel ji tam nenajdeme…).
Dalším faktorem, jenž významně přispěl ke zrodu „fenoménu Titanic“, bylo přesvědčení o jeho údajné nepotopitelnosti. Je pravdou, že řada lidí si až do jeho zániku něco takového opravdu myslela; právě tak je ale skutečností, že ani jeho konstruktér ani stavitel ani žádný z oficiálních představitelů White Star Line nikdy nic podobného výslovně neprohlásili. Celý mýtus s největší pravděpodobností vznikl na základě textu v odborném časopisu Shipbuilder, který ve zvláštním čísle, věnovaném výhradně oběma parníkům třídy Olympic, v létě 1911 uvedl, že „po uzavření vodotěsných dveří se loď stává prakticky nepotopitelnou“. Této nešťastně formulované věty se vzápětí chytili novináři, odjakživa bažící po senzacích, a přání se tak rázem stalo otcem myšlenky.
Spojíme-li nyní dohromady střípky skládačky, s nimiž jsme se právě seznámili, odhalíme tím první ze dvou nejdůležitějších zdrojů, z nichž legenda jménem Titanic čerpala svou nesmrtelnost.
Když se do světa rozlétla zpráva, že Titanic se při své první plavbě potopil po nárazu do ledovce, vyvolalo to na obou březích Atlantiku nepředstavitelné pozdvižení. Zděšeni a překvapeni byli všichni, dokonce i ti, kteří zkazky o nepotopitelném parníku odsuzovali jako rouhání a viděli v tom špatnou předzvěst. A každý se ptal, jak se to mohlo stát, jak mohla klesnout ke dnu loď, vydávaná a pokládaná za vzor pohodlí, spolehlivosti a moderního loďařského umění! V oněch prvních okamžicích téměř nikoho nenapadlo, že na vině mohou být i konstrukční nedostatky; lidé hledali příčinu katastrofy bezvýhradně v lidském selhání. Hlavním obětním beránkem se stal prezident White Star Line Joseph Bruce Ismay, jenž se v očích veřejnosti provinil jednak tím, že se (jak se tvrdilo) pokoutně vloudil do záchranného člunu, zatímco měl jako čestný muž a gentleman jít ke dnu spolu s lodí, jednak tím, že kvůli získání Modré stuhy údajně přemlouval kapitána, aby nařídil zvyšování rychlosti, ačkoli z došlých radiogramů bylo známo, že parník vplouvá do oblasti s výskytem ledových ker. Při následném vyšetřování sice vyšlo najevo, že Ismay Smithe k ničemu takovému nenutil (z konstrukčního hlediska by to ani nebylo možné, parníky třídy Olympic nebyly stavěny k závodům s Cunardovými „chrty“), cejch zbabělce mu však zůstal po celý zbytek života a on jistě nejednou litoval, že raději nezůstal na Titaniku…
Obviňování Ismaye, lodních důstojníků či jednotlivých členů posádky však nic nezměnilo na skutečnosti, kterou si většina lidí dříve či později začala uvědomovat: Titanic sice byl obrovský, krásný a úžasný, v žádném případě ale nebyl dokonalý a nezničitelný. Šlo pouze o další v nespočetné řadě plavidel, jež bylo sice delší, širší, vyšší a přepychovější než všechna předchozí (s výjimkou Olympiku), zato stejně křehké a zranitelné. Pochopení této skutečnosti způsobilo šok, který byl stejně hluboký jako účinek samotné zprávy o ztroskotání parníku; konec Titaniku se do kolektivního povědomí zapsal tak silně proto, že s sebou přinesl zhroucení iluze o neomezeném pokroku, o vítězství lidského důmyslu nad silami a zákony přírody. Původně se měl stát ztělesněním této iluze - namísto toho se změnil v symbol potrestané pýchy.
Zastavme se nyní ještě u druhého hlavního důvodu, proč zkáza Titaniku překonala co do proslulosti všechna předchozí i následující neštěstí na moři.
Je notoricky známo, že potopení chlouby společnosti White Star Line nepřežilo více než 1 500 lidí, což byl druhý nejvyšší počet mrtvých při ztroskotání jedné lodi v dosavadní historii (smutný primát drží dnes už také téměř zapomenutá tragédie amerického říčního kolesového parníku Sultana, při jehož explozi roku 1865 zahynulo přes 1 700 osob); tolik obětí muselo veřejností otřást neméně než zvěsti o osudu samotného Titaniku a podstatným dílem přispět k vytvoření legendy, zvláště v době, kdy jediným zdrojem informací byly noviny a nehody všeho druhu měly na lidskou představivost daleko větší účinek než dnes. Tehdy totiž byly (smím-li použít tento výraz) vzácnější, zatímco v současnosti jsme vinou televize nebo internetu každý den zavalováni zprávami o tolika pohromách, že jsme z toho už úplně otupěli.
Budiž, připusťme, že tomu tak opravdu bylo – nelze se ale zbavit dojmu, že kromě ohromení z množství utonulých tu působil ještě nějaký jiný, mocnější prvek (a nyní nemluvím o velikosti či údajné nepotopitelnosti lodi), jinak by Titanic byl časem odsunut do pozadí některou pozdější katastrofou s více oběťmi. To se však nestalo. Proč? Abychom na tuto otázku našli odpověď, je třeba uvědomit si dvě okolnosti. Tou první je, že rozhodující zde není, kolik ubožáků tenkrát zemřelo, nýbrž kdo ti mrtví byli! Seznam pasažérů je totiž do značné míry průřezem tehdejší společnosti a sociální hierarchie, počínaje zcela bezvýznamnými a všemi přehlíženými cestujícími třetí třídy a výkvětem high society ve třídě první konče. Najdeme tu vskutku zástupce každé třídy i stavu, od chudých emigrantů až po multimilionáře; neméně zajímavé ovšem je, kolik jich tu nenajdeme, protože rezervaci zrušilo 55 osob v čele s americkým finančním žralokem a faktickým majitelem White Star Line J. P. Morganem, pro něhož bylo připraveno vpravdě královské apartmá. Takový záchvat kolektivní jasnozřivosti (nebo jak to nazvat) jistě rovněž stojí za povšimnutí.
Ani to však jako vysvětlení nepostačuje. Stejně pestrou lidskou směsici bychom našli na jiných lodích, klesnuvších ke dnu za dramatických okolností, a přesto ony lodě nedosáhly slávy Titaniku, třebaže se jí někdy blíží, jako v případě Cunardovy Lusitanie, torpédované 7. května 1915 na cestě z New Yorku do Liverpoolu německou ponorkou U-20, přičemž zahynulo 1 198 osob v čele s Alfredem Vanderbiltem (který o tři roky dříve unikl smrti na Titaniku, neboť i on na poslední chvíli změnil své rozhodnutí plout na něm do Ameriky; tentokrát ho jeho intuice bohužel zklamala). Hledaný klíč je ukryt v oné druhé okolnosti – jak dlouho se parník potápěl!
Titanic se otřel o ledovec 14. dubna ve 23:40 a pod hladinu klesl 15. dubna ve 2:20. Jeho agónie tedy trvala 2 hodiny 40 minut, dost dlouho na to, aby se mohla stát čímsi na způsob klasické tragédie. Během oné doby měly rozličné lidské charaktery dostatek času a prostoru, aby se mohly projevit v plné nahotě, protože jen tváří v tvář smrti každý bez ohledu na bohatství a společenské postavení odhodí svou masku a ukáže se takový, jaký opravdu je. Odvaha i strach, obětavost i sobectví, nezištnost i zbabělost, rozhodnost i apatie, láska i egoismus – na tomto monumentálním výjevu nalezneme veškeré ctnosti a neřesti vedle sebe. Jen za těchto unikátních podmínek mohla vzniknout a dochovat se svědectví o řadě scén, útržkovitých jako z kaleidoskopu a přece nesmírně výmluvných: paní Ida Strausová, jež odmítla nastoupit do člunu bez svého muže Isidora, s nímž prožila v manželství 40 let, a dala přednost smrti po jeho boku, Ismay, volící záchranu za cenu života v opovržení, konstruktér Thomas Andrews, nucený sledovat, jak se jeho pýcha noří do vod oceánu (rozhodnutím zůstat na palubě se do jisté míry vykoupil, protože pokud by přežil, dozajista by neunikl nepříjemným otázkám a trapnému vysvětlování), lahví whisky posilněný lodní šéfpekař Charles Joughin, který na Titaniku vydržel doslova do poslední vteřiny – když záď lodi, na níž se vyšplhal, zajela pod hladinu, prostě vkročil do vody a plaval nazdařbůh, až si všiml převráceného skládacího člunu, na němž pracně udržovalo rovnováhu asi 25 mužů, a přidržoval se ho, dokud je všechny nevysvobodil záchranný člun (Joughin je zářným příkladem pravdivosti rčení, že nad opilci bdí andělíček strážníček; bez zjevné újmy na zdraví totiž strávil půldruhé hodiny v ledové vodě, v níž lidé umírali během několika minut), slavný lodní orchestr, o němž snad ani není třeba nic bližšího říkat, a konečně samotné potápění parníku a jeho jednotlivé momenty, jež byly stejně děsivé jako fascinující… Zkrátka a dobře, Titanic by se nikdy nestal fenoménem, kdyby se potopil po 18 minutách jako Lusitania nebo po tři čtvrtě hodině jako Wilhelm Gustloff – to je na rozehrání antického dramatu příliš málo. K tomu potřeboval čas a toho se mu dostalo vrchovatě.
Velikost Titaniku, pověsti o jeho nepotopitelnosti, lidé, kteří se na něm plavili, počet obětí a zejména dlouhá doba jeho umírání (neboť lodě umírají jako lidé – rychle a nečekaně, zvolna a v bolestech nebo klidně a důstojně) – všechny tyto jednotlivosti jsou jako kořeny, z nichž vyrostl mohutný strom legendy. A přece je tu ještě jiná její dimenze, kterou bychom neměli opomenout. Na Titanic lze pohlížet jako na mikrokosmos, archetypální symbol lidské populace, plující na své malé planetě vesmírem jako oceánem; v jistém slova smyslu jsme vlastně všichni pasažéry na Titaniku. Někdo cestuje v podpalubí, jiný v přepychu první třídy, všichni jsou plní naděje v budoucnost a přitom nikdo netuší, zda se někde v temnotách před přídí neskrývá ledovec…
Budiž mi na závěr dovoleno připojit ještě můj zcela subjektivní pohled na Titanic, se kterým ne každý musí souhlasit. Pro mne jeho zánik představuje konec starého řádu, jenž se nám s odstupem času zdá být tak klidný, ba dokonce idylický - ne atentát v Sarajevu či vypuknutí první světové války o dva roky později, nýbrž potopení Titaniku tvořilo předěl a svět po něm už nikdy nebyl takový jako předtím.
Žádné komentáře:
Okomentovat