„Amici, diem perdidi“, říkal prý římský císař Titus Flavius vždy, když v onom dni nevykonal žádný dobrý skutek. „Přátelé, ztratil jsem den“. Díky tomu vstoupil do dějin jako dobrý a spravedlivý panovník a vzpomínka na jeho šlechetnost zůstala potomkům zachována nejen v literatuře, ale i v hudbě – právě při pražské premiéře Mozartovy korunovační opery La Clemenza di Tito (Laskavost Titova) roku 1791 vyřkla císařovna Marie Ludovika větu „Porcheria tedesca“ (Německé svinstvo), čímž se také zapsala do historie, avšak poněkud jinak než Titus.
Mne tato císařova pravidelná dobročinnost vždy trochu uváděla do rozpaků. Představoval jsem si, jak ráno usedá ve své pracovně a jeho tajemník mu na dotaz „Tak co nás dnes čeká?“ odpovídá: „Máme nabitý program, césare. V devět přehlídka pretoriánské gardy, v jedenáct projev v senátu, pak oběd, ve dvě odpoledne vykonat dobrý skutek, ve tři přijetí tvého bratra Domiciana…“ A tu ho císař přerušuje slovy: „Ne ne, tu audienci přesuneme na jindy; včera jsem totiž ztratil den, neučinil jsem žádný dobrý skutek, tak dnes musím vykonat dva!“
Nejspíš to takto neprobíhalo, v každém případě to však u mě vyvolávalo dojem, že konání dobra v Titově pojetí bylo stejně rutinní jako vydávání ediktů či schvalování rozsudků. Dnešní člověk, nemající panovnických starostí, by se pleskl dlaní do čela a zvolal: „Bože, zapomněl jsem koupit housky!“ – Titus se pleskl dlaní do čela a vykřikl: „Bohové, zapomněl jsem udělat dobrý skutek!“ Nejsem si jist, zda právě takto automatizovaný způsob dobročinnosti je ten správný, ba co víc, zda má vůbec s dobrem ještě něco společného.
Před více než sto léty napsal Gilbert Keith Chesterton, že starobylé ctnosti zešílely, protože byly od sebe odděleny a teď se světem potloukají osamoceně. Od té doby však došlo k jisté změně: ctnosti sice zůstaly dál šílené, zato se jich – jako každého blázna – ujaly instituce, aby na ně dohlížely. Snad to měl být důkaz pokroku; ve skutečnosti ale došlo k jejich ještě důkladnější vzájemné izolaci. Každá dostala svou vlastní celu, sice útulnou a komfortní, ale striktně oddělenou ode všech ostatních, aby s nimi mohli dozorci nakládat podle svých vlastních libovůlí a představ. Stát se institucí však zároveň často znamená ztratit lidský rozměr. A tak dnes můžeme na ulicích co chvíli potkat osoby, jež oslovují kolemjdoucí a snaží se od nich získat finanční příspěvek tu na jednu, tu na jinou prý bohulibou a prospěšnou věc. A lidé přispívají, majíce neblahý pocit, že kdyby odmítli, dopustili by se něčeho špatného (nebo by přinejmenším nevykonali nic dobrého). To je důsledek pověry, která je v naší společnosti zakořeněna už velmi dlouho, totiž že dobročinnost musí být tak či onak spojena s penězi, s jejich přesunem od někoho k někomu, a že dobro je jen to, co lze zaplatit. Je to jakási sekularizovaná forma středověkých odpustků: tehdy věřící platili, aby jim byly umazány hříchy a zkrácena doba pobytu v očistci, dnes občané sahají do peněženek, doufajíce, že se sami před sebou budou cítit lepšími, když přispějí na to, aby se i jiní cítili lépe, třebaže většinou nemají ani tušení, zda tomu opravdu tak bude. Říkám si, že až takový průměrný dobrodinec skoná, předstoupí jeho duše před Boha a na známou otázku: „Co jsi, člověče, učinil se svým životem?“, hrdě odvětí: „Vykonal jsem čtyři sta padesát dobrých skutků!“ „A jakých?“ zeptá se Bůh. „Dal jsem peníze na to, na to a taky na tamto…“, prohlásí duše. „Ale já nechci vědět, kolikrát v životě jsi otevřel peněženku“, zavrtí hlavou Bůh. „Zajímá mě, co jsi kdy učinil dobrého.“ A duše bude bezradně stát a zírat na Všemohoucího jako tele.
Dalším velmi rozšířeným omylem, spojeným s dobročinností, je, že vykonat dobrý skutek znamená udělat někomu radost. Tu a tam to snad je i pravda, stěží však najdete jinou oblast lidského snažení, kde by byl výsledek tak nejistý. Můžete notorickému alkoholikovi koupit láhev vodky a zaručeně ho tím potěšíte, stěží to však lze nazvat dobrým skutkem. Tím by se vaše jednání stalo v okamžiku, kdy byste mu místo vodky zaplatili protialkoholní léčení, přestože tím byste ho pravděpodobně nepotěšili vůbec. Vaše jednání by docenil až po létech – pokud by ovšem v sobě našel dostatek vůle a sebekázně, aby léčení absolvoval a přestal pít. Na počátku skutečného dobrého skutku se tedy rozhodně nemusíme setkat jen s pozitivními emocemi (často je tomu právě naopak); takový čin také dalece přesahuje efekt pouhé krátkodobé a pomíjivé radosti – je to spíše příležitost, nabídka, jíž se člověk buď chopí a využije jí nebo ji zahodí, ať už proto, že neví, jak s ní naložit, nebo proto, že ji zkrátka nepozná. Tak či tak vyžaduje aktivitu – lhostejno zda fyzickou nebo duševní – a to nejen u příjemce, nýbrž i u dárce.
A tím se dostáváme k třetí nepravdivé domněnce, totiž že u dobrého skutku je důležitá a pozornosti hodná pouze osoba, na níž je směřován, zatímco o pohnutky člověka, který jej koná, není třeba se vůbec zajímat, neboť už z faktu, že něco takového učinil, je zjevné, že to musí být bytost veskrze šlechetná. Větší mýlky se snad ani nelze dopustit. Právě „konatelům“ dobrých skutků a jejich motivům je třeba věnovat mimořádný zájem – je to totiž klíčové vodítko, umožňující rozeznat, co dobrý skutek je a co není.
Když sledujeme přehled podnětů, jenž lidi vedou ke konání toho, co se obecně považuje za dobré skutky, záhy zjistíme, že řadu z nich (ne-li většinu) lze sotva označit za chvályhodnou: strach (ať už z pekla nebo mínění okolí), špatné svědomí, snahu upoutat na sebe pozornost, vyniknout a proslavit se (nebo se na výsluní udržet), přizpůsobit se panující módě nebo léčení nějakého skrytého komplexu. A můžeme se oprávněně ptát: jakou váhu mají dobré skutky, konané z nedobrých příčin? Vždyť existuje-li na světě něco horšího než ryzí neřest, je to falešná ctnost. Od zkaženého člověka můžeme čekat zkažené činy, zatímco od pokrytce můžeme čekat cokoli.
Co tedy vlastně je dobrý skutek?
Opravdový dobrý skutek je buď subtilní a letmý jako mávnutí křídel kolibříka nebo gigantický a ohromující jako úder blesku. Prvního si ani nepovšimneme nebo na něj ihned a navždy zapomeneme, přičemž si vůbec nejsme vědomi, co jsme udělali; druhý nás přiměje vhodit na misku vah doslova vše: majetek, zdraví i život. Společnou mají okolnost, že je konáme spontánně, bez jakýchkoli ambicí a mudrování a právě v takových okamžicích se ukáže, jací opravdu jsme. Ne vždy při tom nutně musíme učinit někoho šťastným nebo změnit jeho osud – úplně stačí, že pokaždé změníme svůj osud tím, že překonáme sami sebe. Vykonat takový skutek je jako učinit zázrak, při němž nám Bůh na kratičký okamžik propůjčuje svoji moc; to je velké privilegium a jako všechny zázraky nevychází z rozumu, nýbrž ze srdce. Kdo tohle dokáže, může předstoupit před Nejvyššího bez obav, protože ve zkoušce obstál.
Nepřemýšlejte tedy nad ztracenými dny – lehce se vám může stát, že při jejich počítání ztratíte celý život.
Žádné komentáře:
Okomentovat