Byl jednou jeden strom.
Byl to starý, vysoký a mohutný strom. Odnepaměti stál u cesty uprostřed polí. V jeho rozložitých větvích sedávali ptáci a jeho stín poskytoval úkryt kolemjdoucím. Každý ho už zdálky viděl a on už zdálky viděl každého. Rok za rokem, století za stoletím chodili lidé kolem a říkali:
„To je ale velký a krásný strom!“
Strom je tiše poslouchal a byl hrdý na to, že je tak velký a krásný.
Jednoho dne kráčeli po cestě starý muž s malým chlapečkem. Nikdo nevěděl, kam měli namířeno ani odkud šli, ale zřejmě zdaleka, neboť byli unavení. Zastavili se u stromu, aby si odpočinuli. Klučík zvedl hlavu a zadíval se na strom. Zdál se mu obrovský. Pak se otočil ke starému muži a řekl obdivným hláskem:
„To je velký strom, dědečku!“
„To je“, přitakal dědeček.
„Jistě je to největší strom na celém světě“, dodal chlapeček.
„Možná je, možná není“, odpověděl dědeček a v duchu se usmíval naivnímu úžasu svého vnoučka.
„Je! Je největší“, trval na svém klouček, jak už to tak děti dělávají. A dodal: „Určitě poroste až do nebe!“
„To nemůže.“
„A proč ne?“
„Protože to žádný strom neumí.“
„Ale tenhle to umí. Podívej, už mu chybí jen kousek.“
„To se ti jen tak zdá, protože sám jsi ještě malý. Až jednou vyrosteš, poznáš, že žádný člověk ani žádný strom nedosáhnou na nebe!“
„Ale proč, dědečku?“
„Protože je to tak dáno“, pravil starý muž, lehl si do trávy ve stínu stromu a zanedlouho usnul. Vnouček se k němu přitulil a brzy spal taky.
Když se probudili, cítili, jak je zdravý spánek posílil a vrátil jim chuť k dalšímu putování. Pojedli chléb, který nesl dědeček ve vaku, napili se křišťálové vody z blízké studánky a vykročili po cestě.
Strom se za nimi díval, dokud se jejich siluety neztratily za obzorem. A přemýšlel. Přemýšlel o tom, co ten malý chlapec řekl.
Od onoho dne už to nebyl stejný strom jako dřív. Pravda, nikdo to při pohledu na něj nemohl poznat, ale bylo to tak. Způsobila to slova onoho kloučka:
„Jistě je to největší strom na celém světě…určitě poroste až do nebe…“
Stále na ně musel myslet. A myslel na ně tak dlouho, až jim uvěřil.
A ta slova ho proměnila.
Dřív byl hrdý. Teď se stal pyšným.
Už mu nestačilo slyšet, jak je velký a krásný. Chtěl poslouchat, že je největší a nejkrásnější. A že
Roky plynuly a strom rostl. Příliš pomalu, zdálo se mu. Byl rozmrzelý a netrpělivý a přemýšlel, proč ještě nedosáhl svého cíle. A potom na to přišel.
To ty moje kořeny! Ty mě drží u země a nepustí vzhůru! Kéž bych se jich mohl nějak zbavit!
Ale nevěděl jak.
Volal tedy na všechny, kdo šli kolem, a ptal se, zda by mu mohli poradit. Ale nikdo mu neodpovídal, protože lidé nerozumí řeči stromů.
Jednoho dne strom zpozoroval, jak se po cestě blíží několik mužů. Vypadali docela obyčejně a nesli s sebou zvláštní nástroje, které neznal. Myslel, že jen projdou kolem a půjdou dál, tak jako většina ostatních lidí, ale mýlil se. Když muži došli ke stromu, zastavili se a začali si ho prohlížet.
Asi se jim taky líbím, pomyslel si strom. Možná by mi oni dovedli pomoct.
Zeptal se jich tedy a hle – vypadalo to, že oni mu rozuměli. Začali ho obcházet kolem dokola, ukazovali na něj a něco si tiše povídali. Pak jeden z nich uchopil svůj nástroj a postavil se ke stromu.
„Konečně!“, zajásal strom. „Konečně se zbavím těch prokletých kořenů! Budu volný a dosáhnu až do nebe!“
Muž se napřáhl a ťal. Strom ucítil krátkou, ostrou bolest. Nevadilo mu to. Byl ochoten vydržet i bolest.
Vzápětí se svými nástroji začali ohánět i ostatní muži. Bolest se stupňovala, rostla až k nesnesení. Ale strom byl šťastný. Po takové době se dočkal a jeho sen se splní.
Muži pracovali dlouho a usilovně, dokud jejich dílo nebylo u konce.
Strom táhle zasténal.
Zachvěl se.
Naklonil se.
A padl.
Muž, který jako první začal sekat, přejel zrakem ležícího velikána. Přistoupil k němu, natáhl ruku a dlaní se lehce dotkl kmene, jako by ho chtěl pohladit. A polohlasně řekl:
„To byl ale krásný strom!“
Žádné komentáře:
Okomentovat