Fenomén Titanic - část 2

     Je na čase vrátit se k otázce, co způsobilo, že právě ztroskotání Titaniku se mezi všemi tragédiemi, k nimž na moři došlo, stalo v pravém slova smyslu fenoménem, jenž ani po stu létech neztratil nic na své síle a podmanivosti. Tomu ovšem nelze porozumět bez znalosti dobových souvislostí a společenské atmosféry.

     Evropu počátku 20. století, žijící v báječném omámení belle epoque, zcela ovládala představa neomezeného pokroku ve všech oblastech lidské činnosti, zejména v technice. Převratné změny, k nimž v uplynulých létech a desetiletích došlo – rozmach železnice, vynález lodního šroubu, telefonu, bezdrátové telegrafie, automobilu, ponorky, létajících strojů těžších vzduchu, využití elektřiny – se zdály dávat oprávněný podnět k domněnce, že lidstvo je již na dosah vytouženého cíle, tj. ovládnutí přírody, jež byla pokládána nikoli za sílu, jíž je třeba respektovat, nýbrž (v duchu filosofie Francise Bacona) za protivníka, jehož je nutno si podrobit. Snad nikde nebyla tato iluze všemocnosti a fascinace technickým pokrokem zjevnější než v mořeplavbě. Srovnáme-li běžnou řadovou loď z roku 1806 a bitevní loď H.M.S. Dreadnought, spuštěnou v roce 1906, zdráháme se uvěřit, že je od sebe dělilo pouhých sto let – vypadají, jako by každá byla z jiné planety. V civilní sféře to platilo neméně. Když se Charles Dickens vydal roku 1842 do Ameriky na palubě R.M.S. Britannia, první lodi budoucí Cunardovy flotily, hořekoval, že jeho kabina připomíná krabici, menší než postel už může být jen rakev a přikrývka je „jako sádrový obvaz“. Kdyby měl o 65 let později možnost plavit se na nejnovějších Cunardových zaoceánských parnících R.M.S. Lusitania nebo R.M.S. Mauretania, mluvil by nepochybně úplně jinak. Z „plovoucích rakví“ se totiž během pouhých několika desítek let staly plovoucí paláce.

     Cesta lodí tehdy samozřejmě byla jediným způsobem, jak se dostat z jednoho kontinentu na druhý a mezi společnostmi, zabývající se osobní dopravou, vládl tvrdý boj o zákazníky. Každá se snažila předstihnout své soupeře děj se co děj. A tak když Cunard Line vyrukovaly s Lusitanií a Mauretanií, bylo jasné, že jejich hlavní konkurent, White Star Line, na sebe s pádnou odpovědí nedá dlouho čekat. A tak se i stalo. Reakcí  byl projekt stavby tří parníků třídy Olympic (Olympic, Titanic a Gigantic, po potopení Titaniku přejmenovaný na Britannic); od možnosti trumfnout Cunardovy lodě co do rychlosti se upustilo ve prospěch větších rozměrů a luxusu. Jak víme, obojího se podařilo dosáhnout více než dostatečně.

     Už od roku 1912 se úporně udržuje přesvědčení, že Titanic byl největší lodí, jaká byla dosud postavena. Je to pravda jen zčásti – jak on, tak jeho starší sesterská loď totiž byly co do délky, šířky a ponoru identické - Titanic byl tedy jednou ze dvou největších lodí světa! White Star Line by si navíc z propagačního hlediska příliš nepomohla, kdyby upřednostňovala jeden parník téže třídy před druhým, neboť tím by odsuzovala Olympic k podřadnější roli té „menší“ lodi; logicky by pak o ní byl také menší zájem. Důkazem budiž reklamní plakát společnosti, na němž je vyobrazen plnou parou uhánějící kolos (bez udání jména, je však zřejmé, že jako vzor posloužil kreslíři Olympic) v sousedství dvoustěžňové plachetnice, jež se vedle něj takřka ztrácí. Na plakátu je (kromě jiného) následující text: „Triple-Screw R.M.S ‚Olympic‘ and ‚Titanic‘…The Largest Steamers on the World“ (tříšroubové R.M.S. „Olympic“ a Titanic“…největší parníky na světě). Obě lodi jsou si tu tedy postaveny naroveň. Jen na okraj: jsem přesvědčen, že právě obrázek na tomto plakátu posloužil Jamesi Cameronovi jako inspirace ke scéně z jeho slavného velkofilmu, v níž Titanic pluje těsně kolem jakési maličké loďky; vypadá to, jako by slon míjel mravence. Záběr měl bezpochyby zdůraznit obrovitost parníku, ve skutečnosti by však k takové situaci nikdy nemohlo dojít – Titanic by člun sfoukl s mořské hladiny jako peříčko…

     Vlastnictví největších lodí na světě bylo sice pro White Star Line výbornou reklamou, v praxi však s sebou přineslo i jiné, méně příjemné důsledky. Rozměry obou parníků byly totiž tak enormní, že měly problém vůbec se někam vejít a havárie přitahovaly jako magnet. Výraz „přitahovaly“ je možno chápat doslovně, neboť sací efekt, vyvolaný jejich hmotností a otáčením šroubů byl mimořádně silný – právě ten stál za již zmíněnou srážkou Olympiku s H.M.S. Hawke v září 1911, která křižníku zničila příď a zaoceánský parník na řadu týdnů vyřadila z provozu. Cosi velmi podobného se přihodilo i Titaniku. Když 10. dubna 1912 vyplouval ze Southamptonu na svou první (a poslední) cestu, málem se střetl s americkou osobní lodí New York, jíž na kotvišti neudrželo ani šest ocelových úvazných lan – ta s hromovým rachotem popraskala jako nitky a záď New Yorku se začala blížit k pomalu proplouvajícímu Titaniku. Kolize byla odvrácena jen díky pohotové reakci kapitána Smithe, jenž nařídil zastavit stroje, a odvážnému zásahu remorkéru, snažícího se odtáhnout americkou loď zpět k nábřeží; v okamžiku, kdy Titanic konečně proklouzl, jej od zádi New Yorku dělilo jen pár desítek centimetrů. Sousední Oceanic, patřící rovněž White Star Line, měl buď větší štěstí nebo pevnější lana – vlivem podtlaku, vyvolaného Titanikem, se sice celý naklonil, nakonec však zůstal na svém kotvišti (tato dramatická událost, pokládána mnoha svědky už v oné chvíli za špatné znamení, by se jistě skvěle vyjímala v Cameronově filmu, bohužel ji tam nenajdeme…).

     Dalším faktorem, jenž významně přispěl ke zrodu „fenoménu Titanic“, bylo přesvědčení o jeho údajné nepotopitelnosti. Je pravdou, že řada lidí si až do jeho zániku něco takového opravdu myslela; právě tak je ale skutečností, že ani jeho konstruktér ani stavitel ani žádný z oficiálních představitelů White Star Line nikdy nic podobného výslovně neprohlásili. Celý mýtus s největší pravděpodobností vznikl na základě textu v odborném časopisu Shipbuilder, který ve zvláštním čísle, věnovaném výhradně oběma parníkům třídy Olympic, v létě 1911 uvedl, že „po uzavření vodotěsných dveří se loď stává prakticky nepotopitelnou“. Této nešťastně formulované věty se vzápětí chytili novináři, odjakživa bažící po senzacích, a přání se tak rázem stalo otcem myšlenky.    

     Spojíme-li nyní dohromady střípky skládačky, s nimiž jsme se právě seznámili, odhalíme tím první ze dvou nejdůležitějších zdrojů, z nichž legenda jménem Titanic čerpala svou nesmrtelnost.

     Když se do světa rozlétla zpráva, že Titanic se při své první plavbě potopil po nárazu do ledovce, vyvolalo to na obou březích Atlantiku nepředstavitelné pozdvižení. Zděšeni a překvapeni byli všichni, dokonce i ti, kteří zkazky o nepotopitelném parníku odsuzovali jako rouhání a viděli v tom špatnou předzvěst. A každý se ptal, jak se to mohlo stát, jak mohla klesnout ke dnu loď, vydávaná a pokládaná za vzor pohodlí, spolehlivosti a moderního loďařského umění! V oněch prvních okamžicích téměř nikoho nenapadlo, že na vině mohou být i konstrukční nedostatky; lidé hledali příčinu katastrofy bezvýhradně v lidském selhání. Hlavním obětním beránkem se stal prezident White Star Line Joseph Bruce Ismay, jenž se v očích veřejnosti provinil jednak tím, že se (jak se tvrdilo) pokoutně vloudil do záchranného člunu, zatímco měl jako čestný muž a gentleman jít ke dnu spolu s lodí, jednak tím, že kvůli získání Modré stuhy údajně přemlouval kapitána, aby nařídil zvyšování rychlosti, ačkoli z došlých radiogramů bylo známo, že parník vplouvá do oblasti s výskytem ledových ker. Při následném vyšetřování sice vyšlo najevo, že Ismay Smithe k ničemu takovému nenutil (z konstrukčního hlediska by to ani nebylo možné, parníky třídy Olympic nebyly stavěny k závodům s Cunardovými „chrty“), cejch zbabělce mu však zůstal po celý zbytek života a on jistě nejednou litoval, že raději nezůstal na Titaniku… 

     Obviňování Ismaye, lodních důstojníků či jednotlivých členů posádky však nic nezměnilo na skutečnosti, kterou si většina lidí dříve či později začala uvědomovat: Titanic sice byl obrovský, krásný a úžasný, v žádném případě ale nebyl dokonalý a nezničitelný. Šlo pouze o další v nespočetné řadě plavidel, jež bylo sice delší, širší, vyšší a přepychovější než všechna předchozí (s výjimkou Olympiku), zato stejně křehké a zranitelné. Pochopení této skutečnosti způsobilo šok, který byl stejně hluboký jako účinek samotné zprávy o ztroskotání parníku; konec Titaniku se do kolektivního povědomí zapsal tak silně proto, že s sebou přinesl zhroucení iluze o neomezeném pokroku, o vítězství lidského důmyslu nad silami a zákony přírody. Původně se měl stát ztělesněním této iluze - namísto toho se změnil v symbol potrestané pýchy.

     Zastavme se nyní ještě u druhého hlavního důvodu, proč zkáza Titaniku překonala co do proslulosti všechna předchozí i následující neštěstí na moři.

     Je notoricky známo, že potopení chlouby společnosti White Star Line nepřežilo více než 1 500 lidí, což byl druhý nejvyšší počet mrtvých při ztroskotání jedné lodi v dosavadní historii (smutný primát drží dnes už také téměř zapomenutá tragédie amerického říčního kolesového parníku Sultana, při jehož explozi roku 1865 zahynulo přes 1 700 osob); tolik obětí muselo veřejností otřást neméně než zvěsti o osudu samotného Titaniku a podstatným dílem přispět k vytvoření legendy, zvláště v době, kdy jediným zdrojem informací byly noviny a nehody všeho druhu měly na lidskou představivost daleko větší účinek než dnes. Tehdy totiž byly (smím-li použít tento výraz) vzácnější, zatímco v současnosti jsme vinou televize nebo internetu každý den zavalováni  zprávami o tolika pohromách, že jsme z toho už úplně otupěli.

     Budiž, připusťme, že tomu tak opravdu bylo – nelze se ale zbavit dojmu, že kromě ohromení z množství utonulých tu působil ještě nějaký jiný, mocnější prvek (a nyní nemluvím o velikosti či údajné nepotopitelnosti lodi), jinak by Titanic byl časem odsunut do pozadí některou pozdější katastrofou s více oběťmi. To se však nestalo. Proč? Abychom na tuto otázku našli odpověď, je třeba uvědomit si dvě okolnosti. Tou první je, že rozhodující zde není, kolik ubožáků tenkrát zemřelo, nýbrž kdo ti mrtví byli! Seznam pasažérů je totiž do značné míry průřezem tehdejší společnosti a sociální hierarchie, počínaje zcela bezvýznamnými a všemi přehlíženými cestujícími třetí třídy a výkvětem high society ve třídě první konče. Najdeme tu vskutku zástupce každé třídy i stavu, od chudých emigrantů až po multimilionáře; neméně zajímavé ovšem je, kolik jich tu nenajdeme, protože rezervaci zrušilo 55 osob v čele s americkým finančním žralokem a faktickým majitelem White Star Line J. P. Morganem, pro něhož bylo připraveno vpravdě královské apartmá. Takový záchvat kolektivní jasnozřivosti (nebo jak to nazvat) jistě rovněž stojí za povšimnutí.

     Ani to však jako vysvětlení nepostačuje. Stejně pestrou lidskou směsici bychom našli na jiných lodích, klesnuvších ke dnu za dramatických okolností, a přesto ony lodě nedosáhly slávy Titaniku, třebaže se jí někdy blíží, jako v případě Cunardovy Lusitanie, torpédované 7. května 1915 na cestě z New Yorku do Liverpoolu německou ponorkou U-20, přičemž zahynulo 1 198 osob v čele s Alfredem Vanderbiltem (který o tři roky dříve unikl smrti na Titaniku, neboť i on na poslední chvíli změnil své rozhodnutí plout na něm do Ameriky; tentokrát ho jeho intuice bohužel zklamala). Hledaný klíč je ukryt v oné druhé okolnosti – jak dlouho se parník potápěl!

     Titanic se otřel o ledovec 14. dubna ve 23:40 a pod hladinu klesl 15. dubna ve 2:20. Jeho agónie tedy trvala 2 hodiny 40 minut, dost dlouho na to, aby se mohla stát čímsi na způsob klasické tragédie. Během oné doby měly rozličné lidské charaktery dostatek času a prostoru, aby se mohly projevit v plné nahotě, protože jen tváří v tvář smrti každý bez ohledu na bohatství a společenské postavení odhodí svou masku a ukáže se takový, jaký opravdu je. Odvaha i strach, obětavost i sobectví, nezištnost i zbabělost, rozhodnost i apatie, láska i egoismus – na tomto monumentálním výjevu nalezneme veškeré ctnosti a neřesti vedle sebe.  Jen za těchto unikátních podmínek mohla vzniknout a dochovat se svědectví o řadě scén, útržkovitých jako z kaleidoskopu a přece nesmírně výmluvných: paní Ida Strausová, jež odmítla nastoupit do člunu bez svého muže Isidora, s nímž prožila v manželství 40 let, a dala přednost smrti po jeho boku, Ismay, volící záchranu za cenu života v opovržení, konstruktér Thomas Andrews, nucený sledovat, jak se jeho pýcha noří do vod oceánu (rozhodnutím zůstat na palubě se do jisté míry vykoupil, protože pokud by přežil, dozajista by neunikl nepříjemným otázkám a trapnému vysvětlování), lahví whisky posilněný lodní šéfpekař Charles Joughin, který na Titaniku vydržel doslova do poslední vteřiny – když záď lodi, na níž se vyšplhal, zajela pod hladinu, prostě vkročil do vody a plaval nazdařbůh, až si všiml převráceného skládacího člunu, na němž pracně udržovalo rovnováhu asi 25 mužů, a přidržoval se ho, dokud je všechny nevysvobodil záchranný člun (Joughin je zářným příkladem pravdivosti rčení, že nad opilci bdí andělíček strážníček; bez zjevné újmy na zdraví totiž strávil půldruhé hodiny v ledové vodě, v níž lidé umírali během několika minut), slavný lodní orchestr, o němž snad ani není třeba nic bližšího říkat, a konečně samotné potápění parníku a jeho jednotlivé momenty, jež byly stejně děsivé jako fascinující… Zkrátka a dobře, Titanic by se nikdy nestal fenoménem, kdyby se potopil po 18 minutách jako Lusitania nebo po tři čtvrtě hodině jako Wilhelm Gustloff – to je na rozehrání antického dramatu příliš málo. K tomu potřeboval čas a toho se mu dostalo vrchovatě.

     Velikost Titaniku, pověsti o jeho nepotopitelnosti, lidé, kteří se na něm plavili, počet obětí a zejména dlouhá doba jeho umírání (neboť lodě umírají jako lidé – rychle a nečekaně, zvolna a v bolestech nebo klidně a důstojně) – všechny tyto jednotlivosti jsou jako kořeny, z nichž vyrostl mohutný strom legendy. A přece je tu ještě jiná její dimenze, kterou bychom neměli opomenout. Na Titanic lze pohlížet jako na mikrokosmos, archetypální symbol lidské populace, plující na své malé planetě vesmírem jako oceánem; v jistém slova smyslu jsme vlastně všichni pasažéry na Titaniku. Někdo cestuje v podpalubí, jiný v přepychu první třídy, všichni jsou plní naděje v budoucnost a přitom nikdo netuší, zda se někde v temnotách před přídí neskrývá ledovec…

     Budiž mi na závěr dovoleno připojit ještě můj zcela subjektivní pohled na Titanic, se kterým ne každý musí souhlasit. Pro mne jeho zánik představuje konec starého řádu, jenž se nám s odstupem času zdá být tak klidný, ba dokonce idylický - ne atentát v Sarajevu či vypuknutí první světové války o dva roky později, nýbrž potopení Titaniku tvořilo předěl a svět po něm už nikdy nebyl takový jako předtím.

Fenomén Titanic - část 1

      V noci ze 14. na 15. dubna 1992 se mi zdál velmi zvláštní sen.

      Plaval jsem pod vodou - ne jako potápěč a dýchacími přístroji, ale prostě jen tak - jako bych byl nějaká ryba. Voda byla temná a kalná a vznášely se v ní částečky zvířeného bahna. Nebylo téměř vůbec nic vidět.

     Pak jsem ale přece jen v hloubi pode mnou zahlédl matný obrys nějakého velkého předmětu. Přiblížil jsem se a poznal jsem, že je to loď. Začal jsem být zvědavý a pomyslel jsem si, že bych se na ni měl podívat blíž. Sotva mě to napadlo, ozval se odkudsi za mnou, jakoby za mými zády, hluboký mužský hlas, který řekl:
      "Neplavej tam, ta loď je plná mrtvol!"

     Já ale neposlechl.

     Doplaval jsem k lodi a zamířil dovnitř. A tehdy jsem zjistil, že hlas měl pravdu. Všude v chodbách a kajutách byla mrtvá těla mužů, žen a dětí - vznášela se tam a byla jich spousta. Hrozně jsem se vyděsil - a rázem jsem se probudil. Byl jsem celý zpocený a srdce jsem měl až v krku. Podíval jsem se na budík, který ukazoval tři čtvrti na dvě (ten čas si stále pamatuju). Po chvíli jsem se uklidnil a zase usnul.

     Ráno jsem měl onoho snu plnou hlavu, přehrával se mi v mysli pořád dokola. Během dne se mi však podařilo ho nějak potlačit a odpoledne jsem už na něj ani nevzpomněl. Když jsem přišel domů z práce, zapnul jsem si televizi. Právě vysílali pořad pro mládež, který se jmenoval „Studio Kontakt“. Moderátor zadal soutěžní otázku pro diváky, která zněla: co se stalo v noci ze 14. na 15. dubna 1912? V závěru pořadu prozradil odpověď: bylo právě 80. výročí potopení Titaniku! Okamžitě jsem si vybavil svůj noční zážitek…

     Dodnes si lámu hlavu otázkou, co měl onen podivný retrospektivní sen znamenat; odpověď neznám a nejspíš ani nikdy znát nebudu. Když bylo v roce 2002 devadesáté výročí katastrofy, čekal jsem, zda se to náhodou nebude opakovat. Nestalo se tak a zklamaný jsem z toho věru nebyl – v žádném případě bych to totiž neoznačil za příjemnou zkušenost. V onom roce 1992 se však zrodil můj zájem o Titanic, který trvá dodnes a jak to vypadá, vydrží mi až do konce života. Ponořil jsem se do literatury o slavné lodi, bohaté jak množstvím, tak zaměřením – od pochmurných předtuch a špatných znamení přes publikace, popisují parník spíše z technického hlediska, více či méně barvitá líčení samotného ztroskotání až po vyloženě konspirační spekulace, naznačující, že oné dubnové noci se nepotopil Titanic, nýbrž jeho sesterská loď Olympic, jejíž konstrukce byla po kolizi s křižníkem H.M.S. Hawke 20. září 1911 poškozena natolik vážně, že se majitelé místo příliš nákladné a dlouhé opravy rozhodli spáchat pojišťovací podvod, „přestrojit“ Olympic za Titanic (k tomu by postačily nevelké změny či úpravy, výměna některých součástí vybavení atd.) a nechat jej na předem domluveném místě „nešťastnou náhodou“ potopit - cestující i posádka by byli zachráněni loďmi, vyskytujícími se rovněž zcela „náhodně“ poblíž; pojišťovna by poté vyplatila příslušnou (nemalou) sumu, vlk by se nažral a koza zmizela na dně Atlantiku. Při všem tom pečlivém plánování došlo, jak už to bývá, k nepříjemné chybě: záchranná plavidla na smluveném místě nebyla (nebo z neznámých důvodů nezasáhla) a výsledkem byla tragédie, jíž všichni známe. Ponechávám na vaší úvaze, zda je tato hypotéza (řečeno s Nielsem Bohrem) dostatečně šílená, aby mohla být pravdivá; podle mne ano. Když už nic jiného, upozornila na určité pozoruhodné, dosud málo známé a uspokojivě nevysvětlené okolnosti, které příběh Titaniku provázejí.

     Všechny tyto aspekty zkázy luxusního zaoceánského parníku jsou bezesporu velmi zajímavé (nebo bláznivé, což se nutně nevylučuje) a v budoucnu se k některým z nich, jak doufám, vrátíme; dnes bych se však chtěl zaměřit na jinou otázku, která se mi jeví jako zásadní – proč se právě potopení Titaniku stalo takovou legendou?

     V dějinách mořeplavby bychom našli stovky a tisíce nehod, které si co do dramatičnosti a děsivosti s nešťastným parníkem nikterak nezadají, ba dokonce ho někdy i předčí. Mohutná silueta Titaniku je však téměř všechny zastínila. A tak se dnes už mnohem méně připomíná zánik zaoceánského plachetního parníku R.M.S. Atlantic (smutnou ironií osudu patřícího rovněž společnosti White Star Line), který 1. dubna 1873 při plavbě do přístavu Halifax v Novém Skotsku (šlo o neplánovanou odbočku z obvyklé trasy Liverpool - New York, neboť parník nutně potřeboval doplnit zásoby uhlí) ztratil v bouři orientaci a narazil na podmořské skalisko Marr’s Head, číhající pouhých 50 metrů od ostrova Meagher’s. Na jeho palubě se nacházelo 117 členů posádky a  835 cestujících. Záchranné čluny byly sice spuštěny, odneslo je však rozbouřené moře; když Atlantic klesl ke dnu, vzal s sebou 562 lidských životů. Nahlédneme-li do příslušných seznamů, zjistíme, že ze 189 dětí se zachránilo pouze jediné (!), zatímco členové posádky přežili téměř všichni, což je tristním svědectvím o jejich morálce a disciplíně. Vypráví se, že od té doby se na pobřeží ostrova zjevuje duch jakési ženy a mlčky hledí směrem k místu neštěstí…

     Jen o rok a půl později došlo ke zkáze dřevěného klipru Cospatrick, přepravujícího vystěhovalce z Anglie na Nový Zéland (44 příslušníků posádky a 433 cestujících, z toho 125 žen a 126 dětí). Sedmnáctého listopadu 1874, kdy se loď nacházela asi 400 mil jihozápadně od Mysu Dobré naděje, na ní vypukl požár, jenž trval tři dny a strávil ji téměř bezezbytku; ze všech 477 osob se záchrany dožilo pouze pět, dvě z nich však zemřely krátce poté. Výčet hrůz, odehrávajících se na palubě hořící plachetnice (a později ve dvou záchranných člunech, kde našlo útočiště jedenašedesát ubožáků), obsáhne snad vše, co si jen dokážeme představit: zoufalství, násilí, šílenství, bezvýchodnou volbu mezi smrtí uhořením, utonutím nebo sežráním žraloky, jimiž se okolní moře jen hemžilo, kanibalismus… Ne, o Cospatricku by se nedal natočit tklivý velkofilm jako o Titaniku a i kdyby se o to nějaký hollywoodský režisér pokusil a držel se při tom alespoň přibližně skutečnosti, stěží by našel diváky, kteří by se na to vydrželi koukat.

     Co do počtu obětí vůbec největší námořní tragédie se odehrála za druhé světové války, konkrétně 30. ledna 1945, kdy sovětská ponorka S-13 pod velením kapitána Alexandra Marineska torpédovala v Baltském moři německou  loď Wilhelm Gustloff. Toto plavidlo, pojmenované po zavražděném švýcarském nacistickém politikovi a patřící známé organizaci Kraft durch Freude (Radostí k síle), původně sloužilo k rekreačním plavbám pro znavené německé pracující; po vypuknutí války bylo využíváno k přepravě vojáků a jako plovoucí lazaret. Když už bylo jasné, že dny Třetí říše jsou sečteny a z Pobaltí a německého Východního Pruska houfně prchaly celé rodiny před postupující Rudou armádou, byl Wilhelm Gustloff znovu přeměněn v transportní loď, mající za úkol dopravit utečence z přístavu v Gdyni do Kielu. Kolik přesně se jich nalodilo, zřejmě už nikdy nebude známo; historikové určili jejich počet na přibližně 8 956 lidí. Přidáme-li k tomu ještě 173 mužů posádky, 1 080 vojáků a 373 vojenských pomocnic, zjistíme, že na loď, konstruovanou pro maximálně 1 880 cestujících,  se doslova namačkalo téměř 10 600 osob, což je neuvěřitelné číslo. Stejně nepochopitelná je absence elementární opatrnosti během plavby – Wilhelm Gustloff (jenž opustil přístav v Gdyni nedlouho po poledni 30. ledna) plul přímým kurzem a byl plně osvětlen, takže tvořil ideální terč. Sovětská ponorka S-13, číhající po celou dobu poblíž, si takovou příležitost také nenechala ujít a těsně po 21. hodině vypustila na loď torpéda. Tři z nich zasáhla ve 21:08 cíl a osud Wilhelma Gustloffa byl zpečetěn. Na palubě vypukla nepopsatelná panika; lidé běhali sem a tam, snažili se spustit záchranné čluny, skákali nebo padali do vody, jejíž teplota činila pouhé čtyři stupně (pro srovnání: při potopení Titaniku měla voda teplotu –2 stupně) a umírali na teplotní šok. Necelých 50 minut po zásahu klesl Wilhelm Gustloff ke dnu; zachránit se podařilo pouze 1 251 trosečníků, potopení lodi tedy nepřežilo více než 9 330 lidí (z toho na 3 000 dětí!). K dovršení zkázy přispělo i neblahé rozhodnutí kapitána křižníku Admiral Hipper, rovněž převážejícího 1 500 uprchlíků – ten nejenže odmítl pasažérům torpédované lodi pomoci, ale dokonce proplul přímo skrze shluk tonoucích a šrouby křižníku mnohé z nich rozsekaly! Kapitánovo zarážející počínání lze vysvětlit jen obavou, že když Admiral Hipper zastaví a začne trosečníky zachraňovat, stane se sám cílem nepřátelské ponorky. Je to sice chování vysvětlitelné, leč stěží ospravedlnitelné – kdyby takto uvažovali i velitelé plavidel, která se na záchranných operacích podílela, nepřežil by z Wilhelma Gustloffa zřejmě vůbec nikdo.

     Zamysleme se nyní krátce nad důvody, proč se potopení Wilhelma Gustloffa nestalo – na rozdíl od potopení Titaniku - nejproslulejším námořním neštěstím v dějinách. Mohli bychom se domnívat, že za války, kdy na souši i na moři umírali lidé po statisících a milionech, unikla tato událost pozornosti. Tak tomu ovšem nebylo – tragédie německé lodi byla i na válečná měřítka příliš výjimečná. Však také později probíhalo vyšetřování, mající za úkol určit, zda se kapitán ponorky S-13 nedopustil zločinu proti lidskosti. Nakonec byl shledán nevinným s odůvodněním, že německá loď měla status válečného plavidla a na její palubě se nacházely protiletadlové kanóny. Přesto se nelze zbavit pocitu, že tento verdikt je sporný a spíše formální a jeho hlavním cílem bylo zbavit Marineska potupného renomé válečného zločince, ani ne tak pro jeho osobní kvality (ve skutečnosti to byl vyhlášený kverulant a ochlasta), jako spíš proto, že patřil k vítězné straně. Jinak řečeno nebylo možno připustit, aby si světová veřejnost byť jen na okamžik myslela, že Sovětský Svaz, mocnost, která vyhrála válku, mohla spáchat zločin, rovnající se hrůzností nacistickým zvěrstvům, i kdyby šlo o ojedinělý exces morálně pokleslého individua. S tím souvisí i okolnost, že šlo o německou loď, převážející (zejména) německé uprchlíky, přičemž bylo zcela lhostejné, že se jednalo o civilisty (zpravidla ženy a děti), kteří se ničeho zlého nedopustili; byli to zkrátka příslušníci poraženého národa. Právě to jsou podle mého mínění hlavní příčiny, proč kolem zániku Wilhelma Gustloffa zavládlo tak tvrdošíjné a poněkud spiklenecké mlčení a každá zmínka o něm byla důsledně cenzurována či potlačována – byl to zčásti stud, zčásti špatné svědomí….