Známe je všichni. Obránce kohokoli a čekoholi před kýmkoli a čímkoli; plamenné zastánce práv těch i oněch. Nelze je přehlédnout. Nelze je přeslechnout. Najdete je všude: otevřete noviny – a jsou tam. Zapnete televizi – a už na vás odněkud vykukují. Podíváte se na internet – a co byste řekli? No samozřejmě…. Není to způsobeno tím, že by jich bylo takové množství; vlastně jich je docela málo, tento handicap však skvěle vyvažují schopností na sebe upozornit, přesně podle přísloví, že malý ratlík vždycky nejvíc ňafá. A co všichni tito lidé dělají? Požadují, prosazují, určují, nabádají, varují, kárají, pranýřují, odhalují, odmítají, zavrhují, odsuzují… Jsou plní zápalu pro věc, jíž se upsali, odhodlaní, nekompromisní – mohl bych ještě dlouho jmenovat, jací jsou a co mají a nejspíš bych si na spoustu vlastností nevzpomněl, kdybych však měl namátkou uvést jednu jedinou vlastnost, která jim chybí, přišel bych na ni okamžitě.
Nemají smysl pro humor.
Na jednu stranu se není čemu divit – všichni tito zvěstovatelé lepších zítřků jsou totiž vzdálenými potomky středověkých kazatelů, vychrtlých nemytých asketů s horečnatě planoucími zraky, kteří se vyskytovali po celé Evropě a dštili oheň a síru na zkažené lidstvo, prolezlé neřádstvem, jež je odsouzeno k bídné záhubě, pokud se zavčasu nezřekne hříšného života, neobrátí své kroky na cestu pravou a tak v hodině dvanácté nezachrání své duše před věčným zatracením. Jejich novodobí následovníci se jim v mnohém podobají – oči jim hoří stejným ponurým žárem a ústa vykřikují podobně děsivá slova a pochmurné předpovědi; jedním dechem je však nutno dodat, že se od nich také liší, a to hned v několika ohledech: nejsou nemytí (o vychrtlosti nemluvě), k hlásání svých vizí využívají nejmodernějších prostředků, jaké skýtá technika atd., to jsou ale povrchní rozdíly a marginálie. Daleko významnější odlišnost tkví ve skutečnosti, že zatímco středověcí chiliasté, žijící v epoše, zformované a prodchnuté křesťanstvím, věřili od prvního do posledního v jednu jedinou „věc“, totiž v Boha, dnešní apokalyptikové, bloumající v šedém světě, zbaveném zbožnosti a posvátnosti, věří v tisíc různých věcí: jeden v globální oteplování, druhý v útok mimozemšťanů, třetí ve všeobecnou toleranci, čtvrtý v návrat k přírodě, pátý v blahodárné poslání vědy… Hrozba zatracením pro ty, kdo budou vzdorovat nadiktované formě spásy, sice zůstala, byla však rovněž přizpůsobena novým podmínkám – kdysi šlo především o trest posmrtný, nyní se má odehrát již zaživa, na této zemi (eventuálně v lodích sadistických vetřelců z kosmu). A lidé se dnes bojí všech těch moderních strašáků stejně intenzivně jako se kdysi báli očistce a rejdů Satanových.
Abych nebyl obviněn z nedostatku objektivity, musím přiznat, že i napravovatelé světa často dávají najevo cosi, co se podobá veselosti. Jejich veselost je však ve skutečnosti zlomyslným výsměchem a zdánlivá dobromyslnost je křečovitá a plná zášti – obojí je navíc adresováno výhradně těm, kdo smýšlejí jinak než oni. Sebe i své učení berou smrtelně vážně a nutí k tomu i všechny ostatní. To je ovšem zásadní chyba, neboť tím zároveň ukazují, jak vnitřně prázdné jejich teze jsou. Je-li nějaký světový názor skutečně pevný, nepotřebuje se v žádném případě uzavírat před humorem - měl by jej naopak vyhledávat a používat jako prubířský kámen své pravdivosti, neboť bezelstná veselost je nástroj ostřejší než skalpel a nic falešného před ním neobstojí. Můžete celé roky pracně vytvářet obraz apokalypsy, malovat posluchačům budoucnost těmi nejčernějšími barvami, přesvědčovat je tak dlouho až vám konečně uvěří – a pak se jednoho dne do tísnivého ticha nečekaně ozve čísi jiskřivý smích a celá ta důmyslná stavba se v okamžiku rozpadne v prach jako zlomená kletba nějakého černokněžníka. Proč? Protože nebyla skutečná. Byl to jen bohapustý klam, iluze, jíž chybělo to nejdůležitější – pravda.
Existuje ještě jiná věc, která mi na oněch samozvaných šiřitelích strachu vadí a je stejně znepokojivá jako absence humoru. Budete-li je sledovat a poslouchat alespoň trochu pozorně, záhy si uvědomíte, že po svých následovnících požadují, aby se řídili pravidly, jež sami odmítají dodržovat s nedůtklivostí až hysterickou. Vezměme si například zmíněné zastánce všeobecné tolerance – ručím vám za to, že nikde na světě nenajdete netolerantnější osoby. Neuznávají žádné názory a představy kromě svých vlastních a běda tomu, kdo je slepě nenásleduje a odváží se samostatně myslet a jednat – takový pošetilec je okamžitě vyobcován ze společenství a pronásledován s děsivou urputností. Nikdy jim nevysvětlíte, že i tolerance – tak jako všechno ostatní – má svoje hranice; musí je mít, jinak ztratí veškerý představitelný obsah a rozplyne se do beztvaré nicoty. Chceme-li něco tolerovat, je třeba zároveň říci, co rozhodně tolerovat nebudeme, a musíme to říci zcela upřímně a otevřeně. Ba co víc, sami se musíme chovat v souladu s nároky, které uplatňujeme vůči ostatním, jinak nejsme nic víc než pokrytci a podvodníci.
Ano, náprava světa je bezesporu vážná záležitost. Já jsem ale přesvědčen, že právě ty opravdu vážné záležitosti se nemají dělat s obavami a z donucení, nýbrž vesele, s nadějí a zejména s dobrým srdcem – z pouhého negativismu nikdy nic pozitivního nevyroste. Strach se nemůže proměnit v lásku, nanejvýš tak v apatii nebo nenávist. Právě tak byste mohli tvrdit, že když čertům oblečete bílé košilky a nalepíte jim na záda křidýlka, stane se z pekla ráj. To ale novodobí kazatelé, zaslepení pocitem vlastní moci a důležitosti, nechápou a stále dokola nás straší větou, která v různých obměnách zazněla v dějinách už nesčetněkrát: lidstvo se ocitlo ve smrtící bažině a pouze oni jsou povoláni, aby ho z ní stůj co stůj vytáhli. Jsou různé způsoby, jak člověku pomoci z bažiny, oni si však zvolili ten nejméně vhodný: tahají ho ven za vlasy a jediným důsledkem bude, že mu utrhnou hlavu.
Nemějte tedy obavu, že nedokážete rozpoznat falešné proroky. Poznáte je docela snadno – neumí se smát sami sobě.
