Thomas byl mrtvý.
Nedokázal si vybavit, v kterém okamžiku k tomu došlo. Poslední, na co si vzpomínal, bylo, že vkročil do silnice – a pak už se jen shora díval na to, co zbylo z jeho fyzické schránky, na auto, které ho zabilo, a na hlouček zvědavců, kteří se při takových příležitostech vždycky odněkud vynoří, všechno pozorují a libují si, že budou mít zase doma o čem vyprávět.
Nedá se říci, že by ho stav, v němž se nyní nacházel, děsil – byl sice překvapený a trochu zaskočený tou nenadálostí, ale nic víc. Zaživa o tomto jevu přečetl dost knih a měl docela přesnou představu, co se teď bude dít. Vydá se temným tunelem, na jeho konci uvidí jasné světlo, vstoupí do nádherné krajiny, kde ho budou vítat příbuzní a známí, kteří ho už na této cestě předešli, a hlavně se setká se Světelnou bytostí, o níž je známo, že je plná vlídnosti a lásky.
Nuže – nic z toho se nestalo.
Tedy téměř nic. Prošel sice oním zmíněným tunelem, jenže na jeho konci nebyla ani rajská příroda ani čekající příbuzní. Tyčila se tu jen obrovská budova, jež vypadala jako stonásobně zvětšená škola nebo radnice. V jejích dveřích stál jakýsi postarší pán, který se také vůbec nepodobal oné skvělé zářící bytosti. V poněkud ošuměle vyhlížejícím černém obleku naopak působil dosti laciným a nenápadným dojmem. Lehce se usmíval, ale jeho úsměv se zdál být tak nějak křečovitý. Thomasovi ten pán ze všeho nejvíc připomínal přesluhujícího bankovního úředníka, který má od šéfa nařízeno tvářit se na hosty vlídně, přestože ve skutečnosti by je nejradši všechny uškrtil.
Thomas zůstal v rozpacích stát na místě. Když to nenápadný pán viděl, zakýval na něj prstem, aby přišel blíž.
„No“, řekl, jakmile k němu Thomas došel, „tak tě tady vítám.“
Thomase nenapadlo nic vhodného, co by mohl odpovědět, ani to obvyklé „děkuji“ ne, a tak jen stál a mlčel jako ryba.
„A co pro tebe můžu udělat?“, zeptal se pán. „Přál by sis něco?“
„A..ano“, vypravil ze sebe konečně Thomas. „Chtěl bych…“
„Počkej, nech mě hádat“, přerušil ho neznámý. Pohlédl mu přímo do očí a jeho profesionální úsměv se na chviličku změnil v náznak pobaveného úšklebku.
„Však já jsem to věděl hned“, řekl poté. „Ty taky patříš k téhle sortě. Přišel jsi sem, protože chceš vědět všechno. Celý život jsi byl takový. Už jako kluk jsi jen ležel v knihách, kamarády jsi neměl žádné a dospělým jsi lezl na nervy tím svým neustálým předváděním své sečtělosti. Nikdy jsi nikoho neměl rád, nikdy jsi nikoho nemiloval, jen sebe, svou chytrost a ty své knihy. Ale to nechme být, to už je pryč. Teď jsi tady a když už vím proč, můžu ti tvé přání splnit. Pojď se mnou!“
Otočil se a otevřenými dveřmi vstoupil do nitra oné velikánské budovy. Thomas ho poslušně následoval a vzápětí poznal, že není ani ve škole ani na radnici.
Byla to knihovna.
Největší knihovna, jakou kdy Thomas viděl. Snad dokonce i větší, než by si dokázal představit. Sál, do něhož se svým průvodcem vešel, byl tak obrovský, že ani nedohlédl na jeho konec. A všude byly knihy. Od podlahy až ke stropu, klenoucímu se kdesi vysoko nad jeho hlavou. Knihy a nic než knihy. Velké i malé, tlusté i tenké, bohatě zdobené i zcela obyčejné. Statisíce knih. Milióny knih.
Nenápadný pán se u vstupu do sálu zastavil a v teatrálním gestu rozpřáhl ruce.
„Tak se podívej“, řekl s náznakem hrdosti v hlase. „Není to nádhera? A tohle všechno je ti k dispozici!“
Thomasovy pocity kolísaly mezi úžasem a rozpaky.
„Ale já myslel…“, začal.
„Ano, ty jsi myslel“, přerušil ho už podruhé nenápadný pán. „To si myslí spousta lidí. Že si umřou, přijdou sem a prásk, uhodí do nich nějaký blesk a najednou budou všemu rozumět a všechno znát. Ale kdepak, tak to tady nechodí. Bez práce nejsou koláče, jak se říká tam na zemi. Chceš se dobrat vědění, prosím, to se dá zařídit. Ale musíš se o to taky nějak přičinit sám!“
„Představoval jsem si to jinak“, řekl Thomas s jistým zklamáním. „Tohle je, jako bych u nás doma chodil do městské knihovny.“
„Ne tak docela“, odvětil neznámý. „Žádná pozemská knihovna není kompletní, kdežto tady je úplně všechno. Najdeš tu, na co si jen vzpomeneš, dokonce i to, na co bys ani nepomyslel. Navíc nemáme nikdy zavřeno a ani tebe neomezuje žádná z těch běžných činností, které jsi zaživa dělal. U nás nemusíš jíst, pít, pracovat, nikdy se nebudeš cítit unavený ani ospalý. Budeš jen číst a číst, dokud nepřečteš každou knihu. Máš na to spoustu času…no, vlastně celou věčnost. A můžeš začít, kdy chceš. Třeba hned. Tak hodně zdaru.“
A než stačil Thomas nějak zareagovat, byl nenápadný pán ten tam.
Thomas se několikrát rozhlédl v domnění, že jeho průvodce zmizel jen na okamžik a zase se vrátí. To se však nestalo. Zůstal v sále úplně sám a soudě podle naprostého ticha, které všude zavládlo, byl nejspíš sám v celé té gigantické budově.
Trvalo ještě nějakou chvíli, než jeho zmatek a rozpaky ustoupily a byly nahrazeny zvědavostí. Znovu se začal rozhlížet, tentokrát ale po knihách, jež ho obklopovaly. Pomalu procházel kolem zdánlivě nekonečných regálů, četl názvy jednotlivých svazků, občas se některého z nich lehce dotkl, jako by se chtěl ujistit, že to není jen přelud a nevypaří se mu pod rukama. Bylo zjevné, že ten tajemný pán (asi knihovník, napadlo Thomase) nepřeháněl. V téhle knihovně nechybělo vůbec nic. Stačilo si jen vybrat podle vlastní chuti a zájmu.
Thomase zachvátilo nadšení. Celý život toužil po vědění, po naprostém a úplném vědění. Ta touha ho pohlcovala a stravovala jako horečka; všechno jí podřídil, všechno jí obětoval, a teď měl konečně splnění svého snu na dosah. Sám sobě přísahal, že neustane, dokud nedojde k cíli.
A dal se do toho.
Ponořil se do čtení jako potápěč do hlubin oceánu, složeného ze slov a písmen, do oceánu, z něhož se nikdy nemusel vynořit, aby se nadechl. V jeho rukou se střídal titul za titulem, svazek za svazkem. Historie, filosofie, teologie… Někdy při čtení chodil sem a tam, jindy se uvelebil v pohodlném křesle, které se záhadně zhmotnilo pokaždé, když si pomyslel, že by si chtěl sednout. Neměl ponětí, kolik času už uplynulo od doby, kdy do sálu vstoupil, a ani ho to netrápilo. Byl spokojený. Byl šťastný.
Pak se však začalo dít cosi zvláštního a znepokojivého.
Nepřišlo to naráz, ale pomalu a pozvolna. Jako by se v jeho nitru probudil tichý hlásek, který mu neúnavně našeptával, že něco není v pořádku. Tolik už toho přečetl a přesto v něm sílil pocit, že nikam nepokročil. Že vešel do bludiště, motá se v něm a nemůže najít tu správnou cestu. Chtěl se dozvědět něco o lidské podstatě – a dočetl se, že člověk je Božím stvořením, že vzešel z opice, že stojí nad anděly, že je horší než zvířata, že míří ke hvězdám i že se řítí do zkázy. Thomas tedy sáhl po jiných knihách v naději, že alespoň o Bohu se dopátrá něčeho určitějšího. Výsledek však byl snad ještě horší. Bůh je jen jediný, stálo v jakési objemné knize. Bohů je nepřeberné množství, tvrdilo se v jiné. Bůh je muž. Bůh je žena. Bůh je všude. Bůh není nikde. Bůh je milosrdný. Bůh je ukrutný. Boha nelze poznat. Bůh neexistuje.
Začínalo to být nesnesitelné. Thomas očekával, že tu dostane odpovědi na své otázky. Namísto toho jen přibylo pochybností a odpověď žádná. Ať se pustil do jakékoli oblasti, dopadlo to stejně. Nebylo divu, že jeho chuť po vědění a ochota číst slábly tím víc, čím víc knih přečetl. Přesto nedokázal přestat. Jako smyslů zbavený dál otevíral svazek za svazkem a pak je s rostoucí beznadějí zase odkládal.
A jako by na tom nebylo dost, zachvacovala Thomase čím dál častěji panická hrůza, že zapomene, co už přečetl. On, který byl odjakživa zvyklý přelétnout stránku jediným pohledem, si teď pomalu přeříkával nejen věty, ale i jednotlivá slova, a když dospěl na konec odstavce, vracel se a opakoval si ho znovu a znovu, jako by se ho chtěl naučit nazpaměť. Jen s vypětím veškeré vůle se donutil pokračovat a přejít k dalšímu odstavci. Nenáviděl ty stavy. Nenáviděl ty prokleté knihy, které se nyní zdály být stejně nekonečné jako ta obludná knihovna. A nenáviděl sám sebe, protože chtěl být vševědoucí a namísto toho se z něj stalo - tohle. Kdyby se mu tak chtělo spát, aby před sebou mohl třebas jen na pár chvil utéct. Ale jak pravil onen pán, tam, kde byl, neexistoval ani spánek ani únava.
Kéž by tu se mnou byl ještě někdo jiný, napadlo ho jednou a sám se zprvu nad tou myšlenkou pozastavil. Za svého života se lidí bál, vyhýbal se jim jak mohl a utíkal před nimi ke svým milovaným knihám. Jenže tenkrát to byla jeho dobrovolná volba. Teď byl sám a nemohl s tím udělat nic. Snad právě proto se mu začalo zoufale stýskat po společnosti. Najednou by všechny ty bezduché a netečné knihy vyměnil za jednu jedinou lidskou bytost. Nebo alespoň vycházku do oněch přenádherných zahrad, o kterých sníval ještě na zemi. Kdyby se vydal ven z příšeří knihovny, možná by k nim našel cestu. Pátral tedy po dveřích, jimiž kdysi do sálu vstoupil, ale marně. Zmizely beze stopy. Uvědomil si, že je mu nejspíš souzeno zůstat navěky zavřený mezi všemi těmi knihami. Ještě nedávno by z této představy byl radostí bez sebe. Nyní cítil jen hluboký, intenzivní děs. Musel ho přehlušit, překřičet, jinak by se z toho zbláznil.
„Je tu někdo? Pomozte mi! Slyšíte mě? Prosím…“
„Proč tak křičíš? Vždyť jsem tady“, ozvalo se těsně za jeho zády. Thomas se strašlivě lekl, protože nečekal, že mu někdo odpoví. Prudce se otočil a spatřil onoho nenápadného pána s věčným úsměvem na rtech.
„To jste vy?! Kde jste byl?“ vyhrkl Thomas. „A proč jste mě tu nechal samotného?!“
„Chtěl jsem, abys měl klid,“ odvětil pán. „Moje přítomnost by tě jen rušila a rozptylování škodí studiu. Když už mluvím o studiu – jak pokračuješ? Doufám, že jsi s výsledky spokojený!“
„Spokojený? S výsledky?“, odsekl Thomas. „S jakými výsledky? Přečetl jsem v tomhle strašném domě kdeco a jediný výsledek je, že už vůbec ničemu nerozumím. Pomalu už ani nevím, kdo jsem já sám! Chci odtud pryč! Prosím vás, mohl byste mi ukázat, kudy se dostanu ven?“
„No to bych tedy nemohl“, pravil pán a zatvářil se udiveně a pohoršeně zároveň. „A proč bych to vlastně měl dělat?. Chtěl jsi mít přístup k veškerému věděni nebo ne?! Chtěl, tak ti to bylo umožněno. Měl bys na to být pyšný a ne si stěžovat. Vždyť to je odměna!“
„Odměna?“, rozkřikl se Thomas. „Tohle není žádná odměna, to je jen nekonečná hrůza. Knihy, knihy, pořád jen knihy…a k čemu mi vlastně jsou, když ani nedokážu rozeznat, co je pravda a co je lež!“
„Aha“, řekl pán, „tak ty chceš znát pravdu…“
„No jistěže chci!“, odpověděl Thomas. „Co je na tom divného? V nebi přece každý pozná pravdu!“
Nenápadný pán se na Thomase upřeně zadíval - a pak se najednou hlasitě rozesmál. Bylo to tak nečekané, tak nepřípadné, že Thomas úplně ztratil řeč a jen na něj užasle zíral.
Chvíli trvalo, než se pán přestal smát. Pak zvážněl a řekl:
„Ty tedy chceš poznat pravdu! No dobrá, tak já ti ji prozradím.“
Naklonil se těsně k Thomasovi a zašeptal:
„Ty nejsi v nebi!“
