Svého času jsem se zařekl, že nebudu psát o
politice. Podle mého názoru neexistuje nic efemérnějšího než komentáře ke
„žhavým“ politickým aktualitám, senzacím a skandálům – obvykle jsou zastaralé
už v okamžiku, kdy je autor zveřejní a za pár dní (či dokonce hodin) po
nich ani pes neštěkne. Jen ti největší z největších dovedli o tomto
nevděčném tématu psát tak dobře, že se jejich díla dají číst ještě desítky let
poté, co se jak ony události, tak jejich aktéři obrátili v prach a popel.
Každé pravidlo však tu a tam snese výjimku a tak jsem se rozhodl své
předsevzetí projednou porušit a zastavit se u otázky, která již několik měsíců
poutá pozornost naší veřejnosti a
s ohledem na vývoj situace je téměř jisté, že přinejmenším do počátku roku
2013 ji ještě zaměstnávat bude. Jedná se samozřejmě o přímou volbu prezidenta.
Spěchám
vás uklidnit – nehodlám se tu zabývat dosavadními prezidentskými kandidáty a
jejich přednostmi či nedostatky; to už učinila spousta jiných přede mnou a já
k tomu nemám co objevného dodat. Když jsem se ale probíral tím panoptikem
postav a postaviček, napadlo mne, jaká
je škoda, že Jára Cimrman nenapsal ještě pandán ke své hře „České nebe“; jenže
pak jsem si řekl, že učinit naše potenciální prezidenty hrdiny divadelního kusu
„České peklo“ by přece jen bylo nespravedlivé – nikoli vůči nim, nýbrž vůči
peklu, protože aby se do něj člověk dostal, musí být jinačí formát. České peklo
i nebe totiž mají ten společný rys, že tam nepřijmou jen tak každého. Pro naše
kandidáty by úplně stačila hra s názvem „Český cirkus“, případně „Český
blázinec“.
Á
propos: nějakou chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že nejlepším
prezidentem by byl sám Jára Cimrman, suverénní vítěz ankety o největšího Čecha,
jemuž bylo prvenství podle upřeno a přiřčeno Karlu IV. s průhlednou
výmluvou, že Cimrman byl toliko fiktivní osobou. Záhy jsem si ale uvědomil, že
je to omyl a že Cimrman (za předpokladu, že by se dožil dnešních dnů) by
rozhodně nejvhodnějším uchazečem nebyl, právě naopak. Nevyhovoval by ne proto,
že by nebyl dost kvalitní, ale proto, že by byl kvalitní až příliš. Jeho skvělý
intelekt a silná osobnost by brzy způsobily masovou nevraživost mezi občany,
neschopnými pochopit (natož ocenit) příčiny a dosah jeho skutků, jakož i
otevřenou nenávist u politiků, trpících vedle něho oprávněným komplexem
méněcennosti. Jenže když ne on, kdo jiný by tedy přicházel v úvahu, když
ti opravdu dobří buď nemají zájem nebo jsou po smrti?! Těmito úvahami jsem si
lámal hlavu, dokud mne jako blesk neosvítila myšlenka: vždyť takový člověk tu
je! Pravda, jen jeden jediný, ale je. Jmenuje se Hliník a my ho známe jako toho
Hliníka, který se odstěhoval do Humpolce.
Zkusme
se nad tím trochu zamyslet a nezbytně dojdeme k závěru, že vhodnějšího
adepta bychom nenašli ani s onou příslovečnou lucernou. Vezměme to
popořadě: mezi voliči je natolik populární, že by nečinilo žádný
problém získat potřebných padesát tisíc podpisů. Pokud se jeho dosavadního
života týká, nejsou známa žádná negativa, jež by ho jakkoli diskvalifikovala:
ani náznak kolaborace s minulým režimem, konfliktu se zákonem, provinění
vůči dobrým mravům a podobně; můžeme sice namítnout, že ani o jeho pozitivech
není nic známo, to lze ale přičíst kandidátově mimořádné skromnosti. S ohledem
na jeho zmíněnou všeobecnou oblibu by odpadla i předvolební kampaň, čímž by se
zároveň ušetřily nemalé finanční prostředky. Po jeho vítězství (opačná možnost
je prostě absurdní) by se nemusela konat tradiční přísaha, poněvadž morální
kredit nové hlavy státu by ji učinil zbytečnou. V úřadě by si počínal tak
rozvážně a moudře, že by úsloví o prezidentovi všech občanů poprvé nebylo
planou floskulí, ale holou pravdou – svými kroky by nemohl vyvolat
nespokojenost ani u toho nejzavilejšího odpůrce. Prosté voliče by si získal
svým odporem k oficialitám: už žádné kladení věnců, vzpomínkové akty na to
či ono, pokrytecké řečnění o věcech, které nikoho nezajímají; rovněž by se
nekonaly novoroční projevy, jež lidé beztak nesledují, jsouce ještě ožralí po
silvestru. Prezident by také neudílel žádná vyznamenání ani milosti; tím by už
v zárodku potlačil případná podezření z nekalých korupčních praktik.
Dále by nepodepisoval žádné zákony, které by mohly vyvolat rozladění
obyvatelstva, jako například zvýšení daní či věku pro odchod do penze. Sympatie
veřejnosti by rozhodně vyvolalo i jeho pojetí prezidentské funkce jako služby
občanům a ne snadného zdroje vysokých příjmů; mzdu, jež by mu byla vyplácena,
by totiž vůbec nečerpal a tak by po jeho odchodu do ústraní mohla být do poslední
koruny vrácena státu.
Jak
vidíme, novému prezidentovi by nedělalo potíže získat si úctu běžných občanů –
horší by to nejspíš zpočátku měl u profesionálních politiků, tradičně
nedůvěřivých a obezřetných ke každému, koho nemají úplně pod kontrolou.
Nepochybuji však, že díky svým ojedinělým vlastnostem a přístupu by i tuto
nesnáz brzy překonal. Jen si to představme: jak by poslanci nemohli necítit
vděčnost vůči prvnímu muži státu, když by po parlamentních volbách nikoho
nepověřil sestavením vlády (a tím pádem ani nejmenoval žádné ministry), čímž by
zabránil neschopným a zkorumpovaným jedincům řídit tuto zemi a sebe by zbavil
trapné nutnosti tato individua později odvolávat. Dále by nevetoval žádné
zákony, takže by v poslanecké sněmovně nemuseli marnit čas jejich
opětovným schvalováním a akceschopnost zákonodárného sboru by se podstatně
zrychlila. Své názory by si prezident důsledně nechával pro sebe; díky tomu by
je politici nemuseli uvádět na pravou míru nebo s nimi dokonce
polemizovat. Nejezdil by na žádné zahraniční cesty ani nepřijímal návštěvy
z ciziny; jednak by se tím šetřila státní kasa a jednak by odpovědné
činitele zbavil mnohých úvah, kdy a kde nám zase uřízne nějakou ostudu.
Eurooptimisty by potěšil tím, že by nekritizoval směrnice a nařízení,
přicházející z Bruselu. Europesimistům by naopak vyšel vstříc svou
demonstrativní neúčastní na summitech EU; jasně by tak demonstroval, že jde o
podniky zcela zbytečné a celý projekt že je odsouzen k bídné záhubě. A co
je snad vůbec nejpodstatnější: tento prezident by se rozhodně nedožadoval
posílení svých pravomocí s odvoláním na drtivé vítězství ve volbách –
současně by se ale nijak nebránil snaze některých nezodpovědných individuí (a
musíme bohužel přiznat, že i takové na
naší politické scéně nalezneme) odebrat mu i ty pravomoci, které by mu ještě
zbyly. Zkrátka a dobře je nemožné, že by v této republice žil politik,
který by takového prezidenta neobdivoval.
Mohl
bych dál a dál vyjmenovávat důvody, proč by právě občan Hliník byl tím
nejlepším prezidentem, jakého kdy naše země měla, bylo by to však nošením dříví
do lesa. Každý z vás na ně jistě přijde sám i bez mojí pomoci. Přesto mi
nedá, abych se nezastavil ještě u jednoho argumentu v jeho prospěch. Sice
jsem si ho nechal až na závěr, to ale neznamená, že ve srovnání s výše
řečeným jde o něco bezvýznamného. Tak tomu v žádném případě není!
Všem je
dobře známo, že občan Hliník je zvyklý držet se v pozadí a vyhýbat se záři
reflektorů. Je tudíž téměř jisté, že by po svém zvolení neúřadoval na Pražském
hradě, nýbrž v domáckém prostředí svého humpoleckého příbytku, bez
ochranky a personálu, na nějž by nebyl zvyklý a který by ho beztak jen vyváděl
z míry. Díky tomu by konečně mohla být zrušena hradní stráž, vyhozeni
všichni ti kancléři, tajemníci a sekretářky a takto uvolněné prostory využity
ke smysluplnějším (kupříkladu komerčním) účelům. Na Hradě by zůstala toliko jedna recepční, honorovaná minimální
mzdou, jejíž jedinou pracovní náplní by bylo zvedat telefony a volající odbývat
stereotypně opakovanou větou:
„Pan
prezident je stále nepřítomen!“
Uznejte
sami – nebyl by to prezident, jakého svět ještě neviděl?!
