sobota 4. srpna 2012

Nejlepší prezident


     Svého času jsem se zařekl, že nebudu psát o politice. Podle mého názoru neexistuje nic efemérnějšího než komentáře ke „žhavým“ politickým aktualitám, senzacím a skandálům – obvykle jsou zastaralé už v okamžiku, kdy je autor zveřejní a za pár dní (či dokonce hodin) po nich ani pes neštěkne. Jen ti největší z největších dovedli o tomto nevděčném tématu psát tak dobře, že se jejich díla dají číst ještě desítky let poté, co se jak ony události, tak jejich aktéři obrátili v prach a popel. Každé pravidlo však tu a tam snese výjimku a tak jsem se rozhodl své předsevzetí projednou porušit a zastavit se u otázky, která již několik měsíců poutá pozornost  naší veřejnosti a s ohledem na vývoj situace je téměř jisté, že přinejmenším do počátku roku 2013 ji ještě zaměstnávat bude. Jedná se samozřejmě o přímou volbu prezidenta.
     Spěchám vás uklidnit – nehodlám se tu zabývat dosavadními prezidentskými kandidáty a jejich přednostmi či nedostatky; to už učinila spousta jiných přede mnou a já k tomu nemám co objevného dodat. Když jsem se ale probíral tím panoptikem postav a postaviček,  napadlo mne, jaká je škoda, že Jára Cimrman nenapsal ještě pandán ke své hře „České nebe“; jenže pak jsem si řekl, že učinit naše potenciální prezidenty hrdiny divadelního kusu „České peklo“ by přece jen bylo nespravedlivé – nikoli vůči nim, nýbrž vůči peklu, protože aby se do něj člověk dostal, musí být jinačí formát. České peklo i nebe totiž mají ten společný rys, že tam nepřijmou jen tak každého. Pro naše kandidáty by úplně stačila hra s názvem „Český cirkus“, případně „Český blázinec“.
     Á propos: nějakou chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že nejlepším prezidentem by byl sám Jára Cimrman, suverénní vítěz ankety o největšího Čecha, jemuž bylo prvenství podle upřeno a přiřčeno Karlu IV. s průhlednou výmluvou, že Cimrman byl toliko fiktivní osobou. Záhy jsem si ale uvědomil, že je to omyl a že Cimrman (za předpokladu, že by se dožil dnešních dnů) by rozhodně nejvhodnějším uchazečem nebyl, právě naopak. Nevyhovoval by ne proto, že by nebyl dost kvalitní, ale proto, že by byl kvalitní až příliš. Jeho skvělý intelekt a silná osobnost by brzy způsobily masovou nevraživost mezi občany, neschopnými pochopit (natož ocenit) příčiny a dosah jeho skutků, jakož i otevřenou nenávist u politiků, trpících vedle něho oprávněným komplexem méněcennosti. Jenže když ne on, kdo jiný by tedy přicházel v úvahu, když ti opravdu dobří buď nemají zájem nebo jsou po smrti?! Těmito úvahami jsem si lámal hlavu, dokud mne jako blesk neosvítila myšlenka: vždyť takový člověk tu je! Pravda, jen jeden jediný, ale je. Jmenuje se Hliník a my ho známe jako toho Hliníka, který se odstěhoval do Humpolce.
     Zkusme se nad tím trochu zamyslet a nezbytně dojdeme k závěru, že vhodnějšího adepta bychom nenašli ani s onou příslovečnou lucernou. Vezměme to popořadě: mezi voliči je natolik populární, že by nečinilo žádný problém získat potřebných padesát tisíc podpisů. Pokud se jeho dosavadního života týká, nejsou známa žádná negativa, jež by ho jakkoli diskvalifikovala: ani náznak kolaborace s minulým režimem, konfliktu se zákonem, provinění vůči dobrým mravům a podobně; můžeme sice namítnout, že ani o jeho pozitivech není nic známo, to lze ale přičíst kandidátově mimořádné skromnosti. S ohledem na jeho zmíněnou všeobecnou oblibu by odpadla i předvolební kampaň, čímž by se zároveň ušetřily nemalé finanční prostředky. Po jeho vítězství (opačná možnost je prostě absurdní) by se nemusela konat tradiční přísaha, poněvadž morální kredit nové hlavy státu by ji učinil zbytečnou. V úřadě by si počínal tak rozvážně a moudře, že by úsloví o prezidentovi všech občanů poprvé nebylo planou floskulí, ale holou pravdou – svými kroky by nemohl vyvolat nespokojenost ani u toho nejzavilejšího odpůrce. Prosté voliče by si získal svým odporem k oficialitám: už žádné kladení věnců, vzpomínkové akty na to či ono, pokrytecké řečnění o věcech, které nikoho nezajímají; rovněž by se nekonaly novoroční projevy, jež lidé beztak nesledují, jsouce ještě ožralí po silvestru. Prezident by také neudílel žádná vyznamenání ani milosti; tím by už v zárodku potlačil případná podezření z nekalých korupčních praktik. Dále by nepodepisoval žádné zákony, které by mohly vyvolat rozladění obyvatelstva, jako například zvýšení daní či věku pro odchod do penze. Sympatie veřejnosti by rozhodně vyvolalo i jeho pojetí prezidentské funkce jako služby občanům a ne snadného zdroje vysokých příjmů; mzdu, jež by mu byla vyplácena, by totiž vůbec nečerpal a tak by po jeho odchodu do ústraní mohla být do poslední koruny vrácena státu.
     Jak vidíme, novému prezidentovi by nedělalo potíže získat si úctu běžných občanů – horší by to nejspíš zpočátku měl u profesionálních politiků, tradičně nedůvěřivých a obezřetných ke každému, koho nemají úplně pod kontrolou. Nepochybuji však, že díky svým ojedinělým vlastnostem a přístupu by i tuto nesnáz brzy překonal. Jen si to představme: jak by poslanci nemohli necítit vděčnost vůči prvnímu muži státu, když by po parlamentních volbách nikoho nepověřil sestavením vlády (a tím pádem ani nejmenoval žádné ministry), čímž by zabránil neschopným a zkorumpovaným jedincům řídit tuto zemi a sebe by zbavil trapné nutnosti tato individua později odvolávat. Dále by nevetoval žádné zákony, takže by v poslanecké sněmovně nemuseli marnit čas jejich opětovným schvalováním a akceschopnost zákonodárného sboru by se podstatně zrychlila. Své názory by si prezident důsledně nechával pro sebe; díky tomu by je politici nemuseli uvádět na pravou míru nebo s nimi dokonce polemizovat. Nejezdil by na žádné zahraniční cesty ani nepřijímal návštěvy z ciziny; jednak by se tím šetřila státní kasa a jednak by odpovědné činitele zbavil mnohých úvah, kdy a kde nám zase uřízne nějakou ostudu. Eurooptimisty by potěšil tím, že by nekritizoval směrnice a nařízení, přicházející z Bruselu. Europesimistům by naopak vyšel vstříc svou demonstrativní neúčastní na summitech EU; jasně by tak demonstroval, že jde o podniky zcela zbytečné a celý projekt že je odsouzen k bídné záhubě. A co je snad vůbec nejpodstatnější: tento prezident by se rozhodně nedožadoval posílení svých pravomocí s odvoláním na drtivé vítězství ve volbách – současně by se ale nijak nebránil snaze některých nezodpovědných individuí (a musíme bohužel přiznat, že  i takové na naší politické scéně nalezneme) odebrat mu i ty pravomoci, které by mu ještě zbyly. Zkrátka a dobře je nemožné, že by v této republice žil politik, který by takového prezidenta neobdivoval.
     Mohl bych dál a dál vyjmenovávat důvody, proč by právě občan Hliník byl tím nejlepším prezidentem, jakého kdy naše země měla, bylo by to však nošením dříví do lesa. Každý z vás na ně jistě přijde sám i bez mojí pomoci. Přesto mi nedá, abych se nezastavil ještě u jednoho argumentu v jeho prospěch. Sice jsem si ho nechal až na závěr, to ale neznamená, že ve srovnání s výše řečeným jde o něco bezvýznamného. Tak tomu v žádném případě není!
     Všem je dobře známo, že občan Hliník je zvyklý držet se v pozadí a vyhýbat se záři reflektorů. Je tudíž téměř jisté, že by po svém zvolení neúřadoval na Pražském hradě, nýbrž v domáckém prostředí svého humpoleckého příbytku, bez ochranky a personálu, na nějž by nebyl zvyklý a který by ho beztak jen vyváděl z míry. Díky tomu by konečně mohla být zrušena hradní stráž, vyhozeni všichni ti kancléři, tajemníci a sekretářky a takto uvolněné prostory využity ke smysluplnějším (kupříkladu komerčním) účelům. Na  Hradě by zůstala toliko jedna recepční, honorovaná minimální mzdou, jejíž jedinou pracovní náplní by bylo zvedat telefony a volající odbývat stereotypně opakovanou větou:
     „Pan prezident je stále nepřítomen!“
     Uznejte sami – nebyl by to prezident, jakého svět ještě neviděl?!